Somebody To You (Cz fanfic Harry Styles and Brad Simpson)

1 Strong

„Mám strach“ zašeptal mi Harry letmo do vlasů. „O nic nejde“ ujistila jsem ho a stiskla mu velké dlaně. „Jsou to dva měsíce!“ zakňučel jako štěně, kterému vezmete oblíbenou hračku. „Harry, to už jsme probrali. Moc mi to pomůže, tahle stáž je důležitá“ zakrutila jsem očima. „ A miluješ mě?“ štípl mě do žeber. „Strašně moc“ usmála jsem se a nenápadně ho štípla na oplátku do zadku. „Hej“ zavrčel a upravil si vlasy. „Musím jet, taxi čeká před domem“ zasmála jsem se, když už mě po páté objímal. „Máš noťas? Zavolám ti na skypu hned večer!“ zazmatkoval ještě mezi dveřma. „Samozřejmě, ale klidně se jdi s klukama bavit“ líbla jsem ho. Harry mi vzal kufr a naložil ho do kufru. Už jsem chtěla být na letišti, tohle mi trhalo srdce. Naposledy jsem ho obejmula a nadechla se jeho parfému. Sedla jsem si na sedadlo a nerozhodně zavřela dveře, otočila jsem se dozadu, abych mohla alespoň zamávat, ale přes svůj obrovskej kufr jsem sotva zahlídla Hazzovi kudrlinky. Nadechla jsem se a zamrkala, abych zabránila slze, která se mi hrnula z oka. Řidič nastartoval a vyjel z naší ulice. Cesta na letiště trvala jen pár minut. Taxikář mlčel jako pěna, což bylo asi lepší, protože bych si asi stejně nechtěla povídat. Po únavném odbavení jsem konečně seděla v letadle. „Notak vzpamatuj se! Amerika není konec světa!“ promlouvala jsem sama k sobě. Co si to nalhávám? Harrymu věřím, ale takhle dlouho jsem od něho nebyla ani, když jsme spolu ještě nebydleli. Naklonila jsem hlavu z okýnka a promítala si v duchu poslední týdny a měsíce mého soužití s Harrym. Netvrdím, že se nehádáme, ale to je asi normální. Vzpomněla jsem si, když jsme spolu šli poprvé ven, byli jsme tak opatrní a stydliví. Teď si povídáme naprosto o všem. Z mého přemýšlení mě vytrhla paní sedící přede mnou, držela na klíně malou holčičku a zpívala jí potichu do ucha, asi aby usnula. Donutilo mě to přiznat si, že já ani nevím, kde má máma teď je. Neví, že jedu do Ameriky, nevěděla o naší dovolené o ničem…Je mi sice jen 17, ale můj zákonný zástupce  je můj otec a tomu je vše jedno. S mamkou jem nemluvila od „útěku“ k Harrymu a s tátou jen telefonuji. Teda občas. Jak ta Harryho nenávidí. Proto jsem odešla, doteď nechápu, jaktože to všetečně nenahlásila na policii, jak by se od ní dalo čekat. Pípla mi SMSka, doufala jsem, že je to Harry, ale bohužel to byla jen Nancy. Přála mi hodně štěstí a svěřovala se mi o něakém objevu z baru, ale mě to nezajímalo. Zasunula jsem mobil do kapsy a dala si do uší sluchátka. Pustila jsem si svoji momentálně nejoblíbenější písničku „Recovery“ od Jamese Arthura a zavřela oči. Než jsem se nadála, budila mě letuška s oznámením, že za 15 minut budeme na letišti. „Díky“ usmála jsem se rozespale a upravila si vlasy. Zase jsem si prošla tím otravným cyklem na letišti a konečně jsem stála v hale. Zoufale jsem se rozhlížela a hledala své jméno na cedulce v davu lidí. Konečně! Vysoká silnější paní mávala s mojí cedulkou, jako by ji honil roj včel. „Tady!“ zamávala jsem a povyskočila. „Ty jsi Cady?“ usmála se a podala mi ruku. „ A vy bude paní Mayerová!“ zakývala jsem hlavou. Nahodila jsem ten nejupřímnější úsměv, jakého jsem teď byla schopna.Představila mě ještě svému synovi Andymu, jiné děti neměla. Roztomilý blonďák asi kolem dvacítky. Pobídla ho, aby mi vzal tašky a vedla mě k autu.