Somebody To You (Cz fanfic Harry Styles and Brad Simpson)

7 Live While We're Young

Strašně moc díky za 150 přečtení!! :) <3 Komentujte prosíím :)

Usnula jsem až k ránu. Když ráno řinčel budík, málem se mi rozskočila hlava. Šla jsem se umýt a vyčistit si zuby. Umyla jsem si vlasy a trochu se namalovala, což normálně nedělám. Když jsem si vyfoukala vlasy a nasnídala se, byl akorát čas vyrazit. Dochvilnost je jeden z mých kladů, ikdyž hovory s Harrym  mi časově nevycházeli. Budova galerie nebyla ani deset minut pěšky, byla jsem tam hned. Když jsem přišla k obrovským dubovým dveřím se zlatým kováním, věděla jsem, že tohle je to, co hledám. Vkročila jsem na leštěnou podlahu přes kterou byl položený červený koberec s hnědozlatým lemem. „Dobrý den“ řekla jsem hlasitě, slyšela jsem však jen svoji ozvěnu. Po zdech byly rozvěšeny obrazy slavných i neznámých autorů. Byla jsem pyšná, že tu můžu být na praxi. Moc lidí neberou, asi je zaujaly moje dopisy. Procházela jsem se sálem s otevřenou pusou, žasla jsem nad tou nádherou. „Dobrý den slečno Woodsová“ ozval se nakřápnutý hlas za mými zády. Cukla jsem sebou a viděla starší paní s bílými vlasy a obrovskými podpatky, brýle měla posazené na špičce nosu a na rtech rudou rtěnku perfektně ladící s voskovanou kabelkou. „Dobrý den“ řekla jsem a podala jí ruku. Na svůj věk měla dost pevný stisk.“ Ukážu ti to tady“ řekla nadšeně a vedla mě do další místnosti, která  byla mnohem větší než ta, do které jsem vstoupila jako první. Mluvila o historii galerie i o tom, jak se k umění dostala, vzala si moje spisy a řekla mi něaké informace o tom, kdy a co budu přesně dělat. Budu vítat hosty, a když budou mít prosbu ukážu jim, kde co je. Mám zítřek na prostudování výstavy, pozítří se bude otevírat veřejnosti. Evidentně, mám dost práce. „Zítra tu buď v devět, můžeš tu zůstat do pěti a udělat si poznámky, zítra ti řeknu, jak proběhne výstava ano?“ loučila se paní Cooková. „Jistě, budu se těšit“ usmála jsem se a opustila galerii. Byla jsem fascinovaná. Doma nikdo nebyl. Andy mi nechal vzkaz, aby mi oznámil, že je s Veronicou a, že mám být večer doma, že chce něco probrat. Byla jsem za něho ráda, ale nešťastná za sebe. Bála jsem se, že přijde i Brad, ikdyž jsem se na něj nezlobila. Měla jsem strach, že k němu začnu něco cítít. Nechápala jsem, proč na něj nejsem naštvaná. Vinu mám jen a jen já. Myslela jsem na jeho úsměv a na ty kaštanové oči. Rychle jsem se vrátila do reality a v duchu si nadala. Jsem hrozná přítelkyně. Uvařila jsem brambory s brokolicí a dýňovou polévku, což je moje specialita. Najedla jsem se a zavolala Kate. „Čau!“ zaječela až jsem si musela dát telefon pryč od ucha.“ Ahoj“ odpověděla jsem podstatně méně hlasitě. „To je dost! Co děláš? Jak se máš? Kde teď jsi?“ vychrlila. „ Obědvám, mám se fajn a jsem v New Yorku“ odpověděla jsem. „ Jak se má Harry?“ zapískla. „Není tu“ řekla jsem. „Jak to? Rozešli jste se? Vždycky jste všude spolu“ ta slova mě hrozně bolela. „Jsem tu na praxi, poslala mě sem škola. Nerozešli, blázníš?! Jak tě tě to napadlo?“ . „Nemůžete bez sebe být“ zasmála se. Mě to vtipné nepřišlo. Položila jsem telefon a hodila ho do kouta. Po chvilce jsem ho šla zkontrolovat, abych se ujistila, že není rozbitý.