Somebody To You (Cz fanfic Harry Styles and Brad Simpson)

38

Moc Vám děkuji za 4200 reads :3 :* Je tu nová část ve které se nám děj konečně malinko zamotává :D (jupíí :DD) Chci vás poprosit o zpětnou vazbu, nebudu vás nějak vydírat, že nepřidám pokud tu nebude tolik a tolik reads, comments a bla bla :D jen by mě potěšil impulz od vás, že to má cenu :P :) Mám ještě jeden dotaz :)) Jak myslíte, že příběh skončí? (sama to nevím, píšu díl od dílu jak to cítím, takže mě zajímá, jak to vidíte vy!) Děkuju za všechno :*

Poslední týden prázdnin jsme si užili. Nutno podotknout že tyto prázdniny znamenaly asi největší převrat v mém životě. Kdo z vás se během jedněch prázdnin šíleně zamiloval, opustil svého kluka a přestěhoval se do jiné země?

"Miláčku je škola" budila jsem Brada. "Mě se nechce" přitáhl mě pod peřinu. "Né, pohni je skoro sedm" kopala jsem kolem sebe, což Bradovi nedělalo nejmenší potíže. "Jak chceš, pojedu sama" řekla jsem klidně, když jsem konečně stála na pevné zemi. "Už jdu" zakňučel tak sladce, že se mi skoro chtělo vlézt k němu pod peřinu zpět. Seděla jsem u stolu, jedla jablečný koláč a pozorovala Brada, jak si pečlivě čistí zuby v trenkách s otevřenými dveřmi koupelny. Došlo mi, že tyhle rána budu zbožňovat. Když se dooblékl, pochválila jsem mu jeho modro-zelenou kostkovanou košili a líbla ho na tvář. "Dneska bez náramků?" zadíval se na mě podezíravě. "Jaj zapoměla jsem" vyletěla jsem zpět do pokoje pro moji hromádku náramků položenou na stole. "Děkuju" usmála jsem se a zapínala jeden za druhým. "Sluší ti to" usmál se a vzal mě za ruku, zatímco mi upjatě zíral do očí. "Díky" řekla jsem tiše a podívala se, co mám vlastně na sobě. Dnes jsem vybrala růžovou košili se světlými džíny a černou kabelku. Obula jsem si balerýny a zamčela za námi.
"Tady budeš vystupovat" oznámil mi Brad na jedné zastávce autobusu. "Dobře pá" řekla jsem a odhrnula si vlasy z obličeje. "Miluju tě" políbil mě před všemi těmi lidmi v autobusu. Několik starších dam za námi zasněně vydechly úžasem a já opustila autobus. Připadala jsem si jako ve filmu, jenže teď jsem nestála opodál a nezírala na šťastný pár, já byla jeho součástí. Nemohlo být nic hezčího, než se koukat Bradovi do očí a vedět, že tohle je vše co k životu potřebuji.
Vešla jsem do třídy plné smíchu, lidé se objímali a pištěli. "Ahoj" řekla jsem polohlasem. Jedna dívka si mě všimla a ukázala na mě. Všichni se otočili a já zírala do zdi, abych se s nikým nepotkala pohledem. "Ty jsi ta nová z Anglie?" promluvil mužský hlas. "Ano" usmála jsem se a sedla si na jediné volné místo. Před katedrou, no bezva. Přišla parta holek a různě se mě vyptávaly, než jsem stihla vyřknout hlásku, vešla učitelka. Díky bohu! Poprosila mě, abych se představila. Ve zkratce jsem tak učinila a zase si sedla. O přestávce jsem mluvila s dvěma dívkami a celkem jsme si rozuměli. Každopádně jsem se těšila až bude konec, protože jsme zatím nic nemalovali, ale jen mluvili o prázdninách, psali slohovku a tak podobně. Přijela jsem domů a unaveně spadla do postele. Chtěla jsem jít Bradleymu naproti, ale pokaždé když jsem se chtěla silou vůle zvednout, podlomily se mi kolena. Po chvíli jsem usnula.
"Cady vstaň honem" tahala mě najednou Ronnie z postele. "Pojď musíme jet" křičela zoufale. "Co je?" vyskočila jsem a promnula si oči. "Brad je v nemocnici" plakala a držela moji ruku. "Cože? jakto? Musím ho vidět" křičela jsem jako smyslů zbavená. "Musíme tam jet" opakovala jsem a hledala klíče. "Cady nemáš řidičák, pojede Andy dobře?" utírala mi horlivě slzy Ronnie. "Kde je Andy?" zeptala jsem se. "Venku pojď" vedla mě ze schodů. "Co se mu stalo?" vzlykala jsem. "Na přechodu ho srazilo auto, ale určitě bude v pořádku" šeptala a držela mě pevně za ramena. "Proboha" sedla jsem si na schod, protože se mi zatočila hlava. Ronnie mě vytáhla na nohy a pomohla mi dolů. Sedla jsem si dopředu k Andymu a nepromluvila jsem celou cestu. "Neplač je v pořádku" utěšoval mě Andy. "Až ho uvidím" schovala jsem si tvář do klína. Srdce mi bilo jako splašené, ještě nikdy jsem nikoho nemilovala tak hluboce, jako Brada. Mohlo mi to být jasné, najednou bylo vše tak podezřele čisté a krásné. Vyběhla jsem schody obrovské budovy a otevřela dveře, které na mě Ronnie volala. Viděla jsem jeho kudrnatou hlavu položenou na bílém polštáři.Přiběhla jsem k němu a přemýšlela, proč nám dvou život stále háže klacky pod nohy. Jeho tvář byla znavená, vypadal tak slabě. Vzala jsem ho za ruku a koukala na jeho suché rty, které se na mě tak často smály. "Co mu je? Proč mi nikdo nic neřekne?" vzlykala jsem. Doktor otevřel dveře a slabě se usmál. "Jen spí, měl protrhlou plíci, pneumotorax" řekl tiše a založil si ruce v bok. "Takže není v komatu?" zeptala jsem se při pohledu na obrazovku nad Bradem. "Ne, ztratil dost krve a chvilku potrvá, než se z toho tělo dostane, taky má pohmožděné levé stehno a zlomené předloktí" řekl vážně. Neubránila jsem se slzám. Doktor odešel a já si sedla blíž k němu. Odhrnula jsem mu zpocené vlásky z čela a pohladila ho po tváři tak, abych ho neprobudila. "Miluju tě" pronesla jsem polohlasem. "Brzo zase přijdu" usmála jsem se přes slzy a na výzvu sestry odešla.
Ronnie s Andym se zvedli z křesel a vzali mě za ruce, doprovodili mě domů a kladli mi na srdce, abych šla hned spát. Marně. Copak to jde?
Sedím v kuchyni se čtvrtým hrnkem kávy. Zírám do prázdna a snažím se vybavit si něco, co by mi pomohlo usnout. Napadají mě všechny ty krásné chvíle zažité s Bradem, první pusa na Empire State a taky když jsem ho poprvé viděla stát venku na terase. Potom ta flaška u Andyho a nebo všechny ty bitky u Brada v ložnici, způsob jakým mě líbal. Nechtěla jsem znovu plakat, věděla jsem, že bude v pořádku, ale měla jsem šílený strach.
 V tom někdo zazvonil. Strnula jsem a nemohla se ani hnout. Kdo by zvonil v 3:00?