Somebody To You (Cz fanfic Harry Styles and Brad Simpson)

18 I Wish

Moc děkuju za 500 přečení :) a doufám, že se vám námět líbí :))

Konečně jsem se dočkala. Hodiny ukazovaly osm hodin, byl čas vyrazit. Andy byl tak hodný, že mi slíbil, že mě hodí na letiště. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a přemýšlela nad tím, že Hazza už bude za chvíli stát přede mnou. Těšila jsem se, až ho obejmu a až znovu ucítím jeho kolínskou. „Bude spát u tebe v pokoji? Ví o tom máti?“ zeptal se mě Andy po cestě. „Ne, chce pronajmout motel, dneska spát doma nebudu a jo Mary jsem to volala.“ Usmála jsem se a dál koukala z okna. „Fajn“ řekl Andy bez výrazu a jakéhokoliv zájmu. „Co je s tebou?“ ťukla jsem mu do ramene. „Se mnou? Nic“ odsekl a pokrčil rameny. Nechtěla jsem si kazit náladu a tak jsem po zbytek cesty mlčela. Když jsme přijeli Andy řekl, že počká v autě, a tak jsem šla do haly sama. Postávala jsem u turniketu a nervozně poklepávala podpatkem o zem. Na velké digitální obrazovce se ukázalo, že letadlo z Londýna je odbaveno. Harry se měl každou chvíli ukázat. Viděla jsem kudrnatou hlavu v klobouku. Byl to on! Když jsme se setkali pohledem, Harry se usmál a rozběhl se s velkým batohem ke mně. Narazila jsem mu do hrudi a on mě pevně stiskl. „Lásko“ zašeptal s výdechem. „Miluju tě“ zašeptala jsem mu a pročísla mu rukou vlasy. „Moc jsi mi chyběla“ vzal mi tváře do dlaní a koukal mi zpříma do očí. Znovu jsem ho obejmula a mezi prsty stiskla kousek látky z jeho košile. Vzali jsme se za ruce a odkráčeli do auta. Andy vylezl z auta a naložil Harryho batoh do kufru. „Rád tě poznávám kámo, ty budeš Brad nebo Andy ne?“ ptal se Harry s nataženou rukou. „Já jsem Andy“ řekl lhostejně a zasedl k volantu. Sedli jsme si s Harrym k sobě dozadu, Harry mě obejmul kolem ramen a líbl do vlasů. „Andy, doporučíš nám něakej motel?“ ptal se Harry mile. „Nevím o žádným, sorry“ zamrmlal a nespustil oči z volantu. Harry se na mě zaksichtil. „Něco najdem“ usmála jsem se a líbla ho na tvář. Andy nás přivezl domů. Vzala jsem si nahoře věci a pak jsme sešli dolů, kde seděla Ronnie. „Harry tohle je Ronnie“ ukázala jsem. „Ahoj, já jsem Harry“ natáhl ruku. Ronnie se zvedla z pohovky a obejmula ho. „Cady o tobě dost mluvila“ řekla s úsměvem a zase se posadila. „To doufám“ řekl a přitiskl mě k sobě. „My asi pojedem“ řekl Harry. „Už?“ nechápala jsem. „Jo, chci být s tebou chvilku sám“ usmál se a vzal mě za ruce. „Tak fajn, zítra se uvidíme na výstavě“ zavolala jsem na ostatní. Harry stihl vygooglit hotely v okolí a tak jsme si řekli, že k tomu nejbližšímu dojdeme i pešky. Chtěla jsem Harrymu na chvilku vzít ten batoh, ale nechtěl, abych se s tím táhla. Paní recepční nám podala klíče od dvojlůžkového pokoje a brožurku služeb. „Pokoj 327“ usmál se Harry, když ho našel. Vešli jsme dovnitř. Pokoj byl holý, čtyři stěny, manželská postel a stolek. Nikde nic. „Je tu prakticky jen postel“ zasmála jsem se. „Co víc chceš“ řekl Harry a přitiskl mě na zeď. „Počkej“ odstrčila jsem ho. „Chci si popovídat“ usmála jsem se a udělala krok do strany. „Noták, vždyť máme pokoj pro sebe“ šeptal a políbil mě na klíční kost. „Ne, Harry“ překvapilo mě to. Takový nikdy nebyl, proč mám pocit, že mu o nic jinýho nejde?! „Fajn“ sedl si na postel a unaveně vydechl, jakoby ho povídání vysilovalo. „Tak jak ses měla?“ řekl otráveně. „Víš co? Nemusíš si se mnou povídat, když nechceš. Myslela jsem si, že mě chceš vidět“ mávla jsem rukou. „To jo, ale tobě jsem asi nechyběl“ nakrčil nos. „To není pravda a ty to víš“ otočila jsem hlavu. „Tak se nezlob“ ovinul mi paže kolem ramen. Položila jsem mu hlavu na rameno.“ Co jsi dělal ty?“ ptala jsem se. „Včera jsem byl v práci a jinak celkem nic“ odbyl mě. Přikývla jsem a šla si najít v tašce zvonící mobil. Nestihla jsem to vzít, byl to Brad. „Měla bych mu zavolat, počkáš?“ podívala jsem se tázavě na Harryho. „Kámoš?“ zvedl obočí. „Jo, hned to vyřídím“ řekla jsem a odešla na chodbu. „Co se děje?“ ptala jsem se, když to zvedl. „Je všechno v pohodě?“ zeptal se. „Jo, co by nebylo?“ nechápala jsem. „Já nevím, bavil jsem se s Andym a neměl z Harryho dobrej pocit“ šeptal tak, že jsem ho sotva slyšela. „Proč jako?“ zavrtěla jsem hlavou. „To je jedno, kdyby něco hned mi volej ano?“ řekl. „Neměj strach“ řekla jsem a položila to. „Koukám, že tu máš dost přátel“ podíval se na mě vyčítavě Harry, když jsem vešla do pokoje. „Ano to mám“ usmála jsem se. Šli jsme na večeři do restaurace a pak na kávu, ale všechno probíhalo jinak, než jsem čekala. Zvláštně. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi Harry něco tají a moje svědomí koneckonců taky nebylo bílé jako lilie.