Somebody To You (Cz fanfic Harry Styles and Brad Simpson)

11 Magic

„Moc děkuju za 293 přečtení a 40 votes :) Jste úžasní :)) <3

Musím domů, ráno jdu na praxi“ řekla jsem, když se debata uklidnila. „Notak, vždyť zachvilku dojde Chad“ zdržoval mě Andy. „Já nevím“ zakroutila jsem hlavou. Dobře nevstávala jsem úplně brzo. „Cady neblázni, v jedenáct budeme doma“ uklidňovala mě Ronnie. Nakonec jsem souhlasila, Chad došel přesně na čas. Zářil jako sluníčko. „Chade, co tak vesele?“ zasmál se Andy. „Nemůžu mít dobrou náladu?“ obořil se na oko Chad. „Můžeš, jen už jsme zapomněli, že se umíš i usmát“ rozesmál se Bradley. „Teď mám důvod“ přikývl a usrkl si kafe. „Prozradíš to konečně?“ naléhal Andy netrpělivě. „Jsme s Nikol zase spolu“ řekl a ťukal prsty do stolu. „Bezva kámo“ plácl si s ním Brad a potom i Andy. „Za hoďku máme rande, tak spěchám“ mrkl na nás. Měla bych zavolat Harrymu. Zvedla jsem se od stolu a šla na ulici. Zvonilo to docela dlouho, pak to konečně vzal. „Ano?“ slyšela jsem jeho rozespalý chraplák. „Lásko? Vzbudila jsem tě?“ lekla jsem se. „Jo, ale to nevadí. Doufal jsem, že se mi ozveš. Trochu se bojím, že jsi na mě zapomněla“ řekl. Živě jsem si dokázala představit jeho úšklebek. Po tváři mi zase kanula slza. „Nezapomněla“ sklopila jsem hlavu. Zhluboka jsem se nadechla. Padala na mě tíha posledních dvou dní. „Dobře, zítra mi zas zavoláš?“ ptal se starostlivě. „Slibuju“ uvažovala jsem, jestli vypustit z pusy tak vážné slovo, ale už nebylo cesty zpět. „Pá miláčku, chybíš mi“ zašeptala jsem a ukončila hovor. Nepočkala jsem na odpověď, nezvládla bych to. Chtěla jsem se vrátit a u dveří jsem vrazila do Ronnie. „Asi jsem to pochopila“ usmála se na mě. „Co jako?“ dělala jsem hloupou. „Slyšela jsi mě?“ zvýšila jsem hlas. „Myslela jsem, že je ti zle a slyšela jsem jen konec hovoru, omylem“ řekla. „A co jsi z toho pochopila?“ zavrtěla jsem hlavou v očekávání. „Máš kluka, jenže ho nemiluješ a chceš Brada“ řekla spíše tázavě. „Mýlíš se, je to právě naopak“ řekla jsem bez rozmyslu. Dobře, úplně naopak to nebylo. „A vůbec, dejte mi všichni s Bradem pokoj“ mávla jsem rukou a protáhla se kolem ní. „Tak jsem to nemyslela“ řekla. „To je jedno, zapomeň na to“ odpověděla jsem a šla k pokladně, zaplatila jsem pití nám všem a rychlým krokem šla pryč.“Cady!“ slyšela jsem Andyho volání. Ještě jsem zrychlila a na přechod dorazila, když už byli všichni skoro na druhém konci. Rozběhla jsem se, ale v tom blikla červená. Američané nečekají, auta se rozjela a jedno do mě málem vrazilo. Troubily jako šílení a já běžela, co jsem mohla. Srdce mi snad nikdy nebilo rychleji. Sedla jsem si na lavičku do parku, asi jsem byla v šoku, protože se mi motala hlava a byla mi najednou strašná zima. Něčí ruce mě chytly kolem pasu, rychle jsem se otočila. Brad s Andym a Ronnie mě doběhli a nejspíš to viděli. Brad si sundal košili a dal mi ji přes ramena. „Jsi v pořádku? Co tě to napadlo?“ ptal se Andy. „Jo, jasně teda nic, nic mi není“ vysoukala jsem ze sebe. „Jdeme domů? Zašeptala jsem tiše a znova se oklepala. Za chvilku mi bylo líp. Doma jsem se rychle vysprchovala a rozloučila se. „Nezlob se“ řekla Ronnie a obejmula mě. „Ty za nic nemůžeš“ usmála jsem se. „Takže zítřek platí?“ rozzářily se jí oči nadšením. „Samozřejmě“ mrkla jsem na ni. „Dobrou noc“ zašeptal mi Brad do ucha při objetí a pak mě krátce políbil na čelo. „Tobě taky“ usmála jsem a zamávala mu, když odcházel. Andy mi pomohl do postele a otevřel mi okno. Popřál dobrou noc a zavřel za sebou dveře. Usnula jsem hned, co jsem se dotkla polštáře. Zaspala jsem. Stihla jsem si s těží vyčistit zuby a umýt se, hodila jsem na sebe tričko, kalhoty a blaizer a letěla v balerínách přes ospalé ulice NY. Přišla jsem asi o deset minut později. Výborně Cady, skvělý první dojem. Pomyslela jsem si ironicky. „Dobrý den, strašně se omlouvám..“ vyhrkla jsem ze sebe, když jsem se nadechla po namáhavém běhu. Měla bych se sebou fakt něco dělat, jinak bude do čtyřiceti po mě. „Nic se neděje, jsi tu dnes pro sebe, rozkresli si plánek rozložení obrazů a taky vypiš autory a název díla. Když za tebou někdo pozítří přijde a řekne ti, co chce vidět, odvedeš ho tam. Pokud bude chtít něco koupit, zavedeš ho za mnou do kanceláře a vypíšeš s ním smlouvu.“ Domluvila a odešla s hlasitým klapáním podpadků do vedlejší místnosti. „To bude asi ta kancelář“ řekla jsem si v duchu. Nikdy jsem nebyla bystrá. Sundala jsem si tašku a vytáhla desky, papír a dvě tužky. Mezi jednotlivými obrazy jsem pobíhala, jako bych na to celé měla jen deset minut. Hrozně mě to naplňovalo. Některé autory jsem znala z hodin umění a většinu obrazů jsem už někde viděla. Nejvíce mě nadchl obraz od malířky, o které jsem nikd dřív neslyšela. Visel asi uprostřed sálu a hrál barvami. Byla na něm veselá dívka, která svírala kytici květů. Za ní stál muž a hladil ji po vlasech. Nic krásnějšího jsem neviděla. Kdybych měla dost peněz, jakože nemám. Ráda bych, aby mi tenhle obraz visel v pokoji. Vše bylo za dvě hodiny zaznamenané a já mohla jít. Dostala jsem papírek s informacemi na sobotu a vyrazila domů.