"Nialle kdo přišel?" zakřičí na mě Liam z obyváku, ale já mu nechci odpovědět. On...chtěl se vyspat s někým jiným. Já idiot jsem mu chtěl dát šanci a on si mezitím objednal šlapku, aby mu zpravila chuť. "Nialle slyšíš?" Liamův hlas je hlasitější a já poznám, že vešel do chodby. "Co se dě...páni." překvapeně se zarazí, když spatří ženu mezi dveřmi.
"Hele kluci sice jsem nečekala, že bude trojka, ale nebráním se tomu, tak co kdybyste mě pustili už dovnitř?" zářivě se na nás usměje a já mám, co dělat, abych nezkolaboval a nebo té náně nezlámal všechny ty nehty a nevyškrábal jí tím oči, za to že měla v plánu šahat na mého chlapa. Proč jsem mu sakra věřil? Proč? Sakra je to jen zrádce! Říkal jak mě hrozně miluje a přitom si do týdne chtěl objednat šlapku!
"Promiňte, ale mi nikoho nevolali." zasměje se Liam a já se na něho překvapeně podívám.
"Vážně? Nedivil ses náhodou tak moc, že jsem dneska brzo doma?!" skoro na něj zakřičím a chci projít kolem něj, ale on mě zastaví. Sakra jsem na něj naštvaný. Jasně, že nevěděl, že se s ním chci dát dohromady, ale i tak mě to děsně štve. Vždyť když jste do někoho zamilovaní, tak nebudete spát s někým jiným ne?!
"Počkej ty si myslíš, že jsem si ji objednal já?!" nevěřícně se mi podívá do očí a já se jen uchechtnu. Dělá si ze mě srandu? Myslí si, že jsem snad blbý a že si ji zavolal Jud? Jsem naivní, ale jen protože jsem mu věřil.
"A kdo si ji asi tak zavolal? No? Jud to byl asi těžko." ukážu rozhořčeně na mého psa, který nás zvědavě pozoroval, jako kdyby čekal jak se to všechno vyřeší. "Jediný kdo v tomhle bytě byl jsi ty." Byl jsem naštvaný, ale zároveň jsem cítil i bolest. Bolelo to. Tohle je ta jeho láska? Já chápu, že jsem byl s jiným, ale přece říkal, že mě miluje a to si nepředstavuju pod pojmem, že si zavolám šlapku, abych si užil. Znovu chce odejít, ale Liam mě zastaví a chytil mé tváře do dlaní.
"Nialle, zlato podívej se na mě." vezme můj obličej do dlaní a podívá se mi upřeně do očí. To je poprvé, co mě oslovil nějakou takou přezdívkou. Proč mi tohle dělá zrovna teď, když mám být na něho naštvaný? "Já ji nevolal. Opravdu ne. Nikomu jsem nevolal. Klidně se mi koukni i do telefonu, ale já prostě nikomu nevolal." mluvil vážně a naléhavě, jako kdyby mluvil pravdu. Jako kdyby žádné děvce nevolal a jako kdyby chtěl tak moc, abych věděl, že není hajzl. Jako kdyby chtěl, abych si o něm nemyslel něco špatného. Díval jsem se do jeho očí a snažil se uklidnit svůj vztek. Třeba mi nelže. Třeba ten člověk, co si ji zavolal, špatně nahlásil číslo. Třeba si spletla adresu. Ale...
Liam se podíval na ženu, která pořád stála za dveřmi a nejspíše čekala až ji pozveme dál. Jenže to já nehodlal udělat, i kdyby si ji Liam objednal. "Kdo vám zavolal?" zeptal se jí neutrálním hlasem a ona otráveně protočila očima a začala hledat ve své kabelce.
"Pan Gowler a měl by bydlet na téhle adrese." řekla s nezájmem. V tu chvíli se mi neskutečně uleví. Opravdu jsem cítil jak velký šutr spadl z mého srce. Bože tolik jsem se bál, že si ji Liam opravdu objednal.
"Ten bydlí vedle." zamračím se na ni a ukážu na dveře, ve kterých bydlí můj soused. Pan Gowler je už dva roky rozvedený. Má dva dospělé syny, kteří ho navštíví maximálně tak na Vánoce a to je tak všechno. Je mu kolem čtyřiceti.
"Aha díky." ušklíbne se ta blbka a bez nějaké omluvy odkráčí ke dveřím kam měla původně jít.
Stále se stejným zamračením rychle zavřu dveře od našeho bytu a rychle se vrhnu Liamovi do náručí. "Promiň promiň promiň..." šeptal jsem jako pominutý a tisknul se k němu, jako kdybych se bál, že mi uteče. Křivdil jsem mu. Nechci, aby byl za to na mě naštvaný.
