Já i Liam jsme spali až do odpoledne, ale není se čemu divit, když jsme v noci skoro vůbec nespali. Probudil jsem se dřív než Liam a to bylo kolem jedné hodiny. Liam vedle mě pololežel a těžce oddechoval. Sice tvrdě spal, ale bylo vidět, že se mu špatně dýchá. Doufal jsem jen, že mu ty léky budou zabírat, aby nemusel trpět brouček můj. Opravdu jsem doufal, že mu nebude tak hrozně jako včera večer. Nakonec jsem vedle něho ještě nějakou dobu ležel a přemýšlel jak m říct to, co už mi dlouhou dobu leží v hlavě.
Nemůžu po něm přece chtít, aby se vzdal něčeho, co ho baví a naplňuje. Na druhou stranu ho to, ale neskutečně ničí. Já nechci, aby se mu stalo i něco horšího. Musím mu to říct, protože se o něho prostě bojím. Musí to přece pochopit ne? Je to můj přítel, tak je jasné, že se o něho budu bát. Nemůže očekávat, že budu dělat, že se nic nestalo. To po mě nemůže ani chtít a ani očekávat.
Vždyť mohl umřít. Kdyby v autě usnul, tak by se vyboural a mohl mi umřít. Nebo mohl dostat jednu ránu navíc a mohl mít ta žebra zlomená. On si to vůbec neuvědomuje a jediné, co ho zajímá je hned další zápas. Nechápu, co ho na tom baví. Akorát ho všechno bolí. Líbí se mu snad ten adrenalin v krvi? Nebo snad to jak ho chlapi podporují? Nevím a hrozně mě to štve.
Já bych si tak moc přál, aby mi vyhověl, ale bojím se, že nebude chtít. Bojím se toho, že se jen pohádáme a neskončí to dobře. Musím na něho pomalu. Nesmím na něj tlačit a on třeba pochopí, že to myslím jen a jen dobře.
Po nějaké době jsem se zvednul z postele a potichu se vydal pryč z ložnice. Jud už dávno lítal po bytě jako neřízená střela a hrál si s hračkami, které mu Liam koupil. Rozhodl jsem se, že nám udělám něco k jídlu. Ale neměl jsem moc hlad, proto jsem se rozhodl udělat jen míchaná vajíčka a když tak bych později uvařil něco lepšího. Teď jsem však hlad neměl a netušil jsem v kolik se Liam probudí. Na to jsem, ale nemusel čekat moc dlouho. Po deseti minutách jsem slyšel těžké kroky v chodbě a také těžký dech.
"Dobré ráno." pozdravil jsem ho s úsměvem a Liam se ke mě vydal. Musel jsem se zamilovaně usmát, když ke mě pomalým krokem došel a obejmul mě okolo pasu, tulíc se k mému krku. Lehce jsem ho obejmul zpět a nechal jsem ho se ke mě tulit. Políbil jsem ho láskyplně na tvář a potom i na krk.
Za tu dobu, co spolu chodíme, se náš vztah pomalu začal měnit. Nejdříve jsme spolu jen spali. Potom když jsme si řekli, že chceme zkusit něco víc, jsme se k sobě chovali stále stejně jako před tím. Pořád jsme se pošťuchovali a provokovali. Také jsme občas hráli i tu hru, že mě Liam nemá rád a já vím, že má. Postupem času to, ale začalo být mezi námi jiné. Začali jsme se k sobě chovat lépe. Už jsme oba věděli, co jsme schopní pro toho druhého udělat. A vážili jsme si toho, že se máme. Taky jsme si svou lásku začali dávat více najevo. A hlavně už jsem si pořádně uvědomil, že Liama opravdu miluju.
"Děkuju." vydechl tiše, když se ke mě tulil už nějakou dobu a měl jsem pocit, že takhle zůstaneme nejspíše celý den.
"Za co?" zeptal jsem se zvědavě a nemohl jsem se přestat usmívat.
"Za to, že si mi pomohl. Sám bych to asi nezvládl a ty bys to potom všechno musel uklízet." znovu promluvil a já slyšel jak je mu trapně. Nemusel se tak cítit. Sice mi to taky příjemné moc nebylo, ale dějí se i horší věci než je tohle, takže to přece nebudu nějak moc řešit. Navíc je to můj přítel a mou povinností je se o něho postarat.
"To je přeci samozřejmost." lehce jsem se od něho odtáhl a s úsměvem ho políbil na rty.
Byl moc přítulný, ale věděl jsem, že je to hlavně způsobené bolestí a únavou. Nijak mi to, ale nevadilo. Pomohl jsem mu si pomalu sednout na židli a dal jsem mu jídlo, co jsem připravil. S poděkováním si ho vzal k sobě a pustil se pomalu do něho. Bál jsem se, aby se mi zase nezachtělo zvracet, ale nakonec to všechno snědl a já tak umyl nádobí a pomohl jsem znovu svému brunetovi vstát. Vydali jsme se spolu do obyváku na gauč protože díky svým zraněním je to to jediné, co může dělat. Usadili jsme se k televizi a koukali se na ní. Ještě, že je dneska sobota a tak se alespoň nemusíme o nic zajímat.
Zdálo se, že bude celý den klidný, ale ta myšlenka na Liamovu práci mě ničila. Proto jsem musel stále přemýšlet a nesoustředit se na film. Liam si toho všímal, ale byl tak unavený, že to nechával být. Já jsem to, ale nakonec být nenechal. Po hodině a půl jsem zničil to ticho mezi námi a podíval se na Liama s vážnou tváří.
"Lásko chci si s tebou promluvit."
"Ne Nialle." zakroutil hlavou a podíval se mi do očí. "Vím moc dobře o čem chceš mluvit a moje odpověď je ne. A vždycky to bude ne. Prostě to nech být. Jsem v pohodě a tohle se za nějakou dobu zahojí." lehce se na mě zamračil a já mu nakonec jeho výraz oplatil.
"Liame ty to prostě nevidíš co? Ty nevidíš jak tě ta práce ničí. Neuvědomuješ si vůbec, že se ti mohlo stát něco vážnějšího. Netušíš, co všechno se ti mohlo stát. Co kdyby tě ten chlap zabil?!" trochu jsem zvýšil hlas. Tohle se mi nelíbilo. Zamítal to ještě před tím, než by si to mohl nechat projít hlavou.
"To se nestane." protočil očima. "Jsem tam nejlepší, nikdo by mě nedokázal zabít." byl si tím tak moc jistý. Tak moc a já se čím dá tím víc bál.
"Liame lásko prosím. Nech si to projít alespoň hlavou. Prosím. Proč tu práci vlastně tak moc zbožňuješ? Vždyť jsi vždycky akorát zničený a já se o tebe bojím. Já chápu, že tu práci máš rád, ale na světě jsou mnohem lepší práce, které bys mohl dělat." tentokrát jsem spíše zkoušel hrát na city. Nefunguje křik, tak zkusím jít přes to, že se o něho bojím. Což je samozřejmě pravda.
"Jo a jaké? Vždyť nemám ani dodělanou školu. Nic jiného kromě boxu neumím a ani nechci." stále se na mě mračil a já jsem měl v tu chvíli pocit, jako kdybych snad něco provedl. Jako kdybych mu něco udělal a on vymýšlel v hlavě varianty, co mi udělat za trest.
"To ale Liame nevadí." vydechl jsem a doufal, že můj povzdech trochu pomůže. Nakonec jsem se k němu naklonil a jemně spojil naše rty. Líbal jsem ho jak nejlépe jsem uměl a doufal jsem, že mu tak ukážu, co pro mě znamená a jak je pro mě důležité, aby si našel jinou práci. "Lásko..." vydechl jsem, když jsem se od něho odtáhl.
"Ne Nialle. Já tě chápou, ale nemusíš se o mě bát. Jsem v pořádku a nic se mi nestane. Navíc už zbývá jen pár zápasů a dostanu se mezi profesionály. A tam nebude ani malinkatá možnost, že ti umřu." snažil se mě uklidnit, ale tohle jsem nechtěl. Tohle nebylo to, co jsem chtěl slyšet.
"Liame ta práce tě ničí. Ty to nechápeš, ale já vidím jak tě ta práce ničí ve všech směrech. Musíš přestat nebo..."
"Nebo co?" skočil mi do řeči. "Rozejdeš se se mnou?" nadzvedl obočí a já v tu chvíli měl pocit, jako kdyby se mi snad vysmíval. V tu chvíli jsem se zarazil. Sklonil jsem pohled a musel jsem si dobře rozmyslet svou odpověď. Samozřejmě, že bych ho nedokázal opustit. Vždyť ho miluju. Nemůžu ho opustit. To by nemělo logiku a Liam to věděl až moc dobře. Věděl, že kdybych mu dal na výběr vztah se mnou nebo jeho práce, tak bych ho neopustil, i kdyby byla jeho odpověď jakákoliv. "Tak vidíš Nialle. Víš moc dobře stejně jako já, že mě miluješ a že mě neopustíš jen kvůli mé práci." vydechl a v tu chvíli jsem měl, že se mi opravdu vysmál.
Bolestně jsem se na něho podíval a rychle vstal z gauče. "Víš Liame..." vydechl jsem roztřeseným hlasem a snažil jsem se ho marně uklidnit. "Ne každý by tohle snášel. Ne každý by se o tebe takhle starat. Mohl by sis mě alespoň začít trochu více vážit a ne se mi vysmívat za to, že tě miluju." vydechl jsem a rozešel jsem se na balkon. Jud se hned rozeběhl za mnou a já si ho vzal do náruče, aby mi neskočil dolů. Položil jsem si ho do klína, když jsem si sedl na plastovou židli a začal jsem ho hladit, aby zůstal v klidu. Z parapetu jsem si vzal popelník a krabičku cigaret a jednu si zapálil.
Tohle nemusel. Já chápu, že tu práci prostě chce, ale to, že se se mnou o tom ani nechce bavit je něco neskutečného. Nechápu čím jsem si jeho chování zasloužil. Nic jsem mu neudělal. Jen chci, aby skončil s tím, co ho ničí. To je snad pochopitelné, když ho miluju. I on ví proč to dělám, ale je mu to jedno. Ještě se mi vysměje za mé city. To je od něho opravdu šlechetné. Opravdu skvělé.
Bylo mi na nic a nakonec jsem vykouřil tři cigarety než jsem si řekl, že jsem relativně uklidněný. Seděl jsem, ale stále na balkoně a neměl jsem v plánu jít zpátky do bytu. To jsem bohužel musel udělat v momentě, kdy jsem uslyšel vyzvánění mého telefonu.
Povzdechl jsem si a vydal se tedy zpátky do bytu. Do téhle doby jsem si myslel, že tahle situace nemůže být horší. To jsem se ale zmýlil, protože to nejhorší přišlo v momentu až když jsem se podíval na obrazovku svého mobilu a zjistil jsem kdo volá.
