Ráno začalo stejně jako obvykle. Okolo páté hodiny se vedle mé postele ozvalo štěkání. Nebyl to štěkot, na který jsem byl zvyklý celý život. Nebyl to dospělý pes jehož štěkot nahání strach kdejakému zloději. Tohle bylo roztomilé, ale hlavně v tuhle dobu protivné štěkání, jehož tón byl vysoce postavený a ten zvuk nás tak nutil šílet bolestí.
Po ránu tohle opravdu není vhodné. Navíc, když člověk skoro celou noc nespí kvůli tomu, že kontroluje svého partnera jestli stále dýchá a je v pořádku, tak to taky není úplně dobré. Ano v noci se sám od sebe budím a kontroluju jestli je Liam v pořádku. Po dlouhé době jsem spal těsně u něj. Nejdříve Liam chtěl, abych si lehl, tak jak jsem zvyklý a to s hlavou na jeho hrudi to jsem však odmítal, protože mi bylo jasné, že by ho to bolelo. Proto jsem si jen lehl vedle něho, ale celým svým tělem jsem se na něho natiskl.
Nejdříve jsem ležel jen tak, ale nakonec jsem obejmul jeho levou paži rukama a jeho levou nohu těmi svými, což on si náramně užíval. Svou dlaní zajel mezi má stehna a začal mě hladit. Nechtěl mě vzrušit, jen si užíval to, že se může konečně dotýkat mého těla a že už se nebojím se ho jen trochu víc dotknout, abych mu neublížil. Nakonec skoro celou noc měl svou dlaň mezi mými stehny a nevypadal na to, že by ji chtěl sundat. I když jsem zkoušel svá stehna dát od sebe, aby mohl když tak vytáhnout jeho uvězněnou ruku, pořád ji nechával na svém místě a vypadal opravdu spokojeně. Ale i když jsem u něho byl takhle blízko, pořád jsem radši kontroloval, že je v pořádku. Nerad bych ráno zjistil, že Liam nedýchá. Asi bych se zbláznil. Naštěstí to vypadalo, že i když mu dává dýchání zabrat, zvládá to naprosto v pořádku.
Nechtělo se mi od mého miláčka, ale musel jsem. Bohužel jsem se nemohl přinutit nějak vstát a proto se probudil díky štěkotu i on. Když jsem se chtěl od něho odtáhnout, abych mohl jít vyvenčit Juda Juniora, jeho dlaň na mém stehně mě zastavila tím, že mé stehno zmáčkla silněji. A jelikož ji měl položenou těsně u mého rozkroku, měl jsem tak pocit, že exploduju.
"Nechoď nikam. On to ještě chvilku vydrží." zabručel a já měl opravdu šílenou chuť ležet jen tak dál vedle něho a nechat ho, aby si s mým tělem dělal, co chce.
Nakonec mě, ale to štěkání rozčilovalo natolik, že jsem opravdu, i když nechtěně, musel vstát a dojít se obléknout. Ještě než jsem odešel, jsem políbil Liama na rty a s přáním, aby se ještě pokusil spát a jsem odešel do předsíně, kde jsem se obul. Vzal jsem do ruky vodítko a připnul ho malému Judovi za obojek. Otevřel jsem dveře od našeho bytu a vyšel jsem ven. Jen jsem doufal, že se Jud nerozštěká na celou chodbu, protože bych nerad budil své sousedy.
Nakonec si však Jud potom, co zjistil, že ho nepustím dál, sedl vedle mě a poslušně čekal než zamknu byt, aby mi náhodou Liama nikdo neukradl. Pak jsme se teprve vydali dolů po schodech. Ranní procházka proběhla stejně jako minule. Potkával jsem známé pejskaře i lidi, co chodili v tuhle dobu do práce a snažil jsem se neusnout. Byl jsem dneska opravdu nějak moc unavený, ale také to možná bylo tím, že jsem v noci nespal více než obvykle. Tentokrát to ale nebylo strachem o Liama, ale staženým žaludkem z mých rodičů.
Nechci, aby za mnou přijeli. Myslel jsem si, že se se mnou chtějí udobřit, ale podle jejich chování chtějí jen zjistit jestli žiju a chtějí mi zase všechno zničit. Nic jiného v tom nehledám. Rozhodně ne nějakou lásku a pochopení. Jedou mi sem jen ublížit, ale bohužel s tím teď už nic neudělám. Musíme to s Liamem zvládnout. Musíme to vydržet. Vždyť jsou to jen dva dospělí lidé stejně jako my. Musíme zatnout zuby, falešně se usmívat a říkat jak je všechno v pořádku. To přece zvládneme.
Domů jsem se vrátil po hodině. Jud byl se svou potřebou hotový a tak jsem se s ním vrátil domů, abych si mohl ještě tak na půl hodinu lehnout, než budu muset jít do práce. Udělal jsem přesně to, co jsem zamýšlel, i když to bylo v oblečení dost nepohodlné, ale nakonec jsem se alespoň mohl chvilku tulit se svým zraněným přítelem. Před tím než jsem odešel do práce, jsem ho znovu políbil a přinesl mu prášek a pití. Vděčně mi poděkoval a prášek spolknul, aby zabránil přicházející bolesti.
"Prosím zůstaň tady. Dneska ti přijedou ti rodiče. Co když se objeví dřív?" snažil se mě Liam přemluvit, abych s ním zůstal, ale já do práce musel. Nemám už vůbec žádnou dovolenou a proto si nemůžu dovolit už dále zanedbávat svou práci, protože bych o ni také mohl přijít, což rozhodně nechci.
Cesta do práce mi zase tak dlouho netrvala. Byl jsem tam skoro hned a jakmile jsem zasednul za svůj stůl, měl jsem chuť se vrátit zpátky do postele. Takové množství papírů jsem na stole neměl už hodně dlouho. Navíc jsem dneska nezůstával jen v kanceláři, ale v půlce směny jsem měl předváděčku pěti bytů zájemcům. Docela jsem se těšil, protože jsem byty neprodával hodně dlouhou dobu. Ale papírování mě nikdy moc nebavilo. Hrozně se ta práce táhne. Nezbývalo mi, ale nic jiného než se o ty papíry postarat.
Okolo jedenácté hodiny jsem se vydal do prvního bytu. To nastala ta lepší část práce. Nakonec jsem ze všech pěti bytů prodal tři, což je velký úspěch a jsem v těchto chvílích rád za svou ukecanost. I když ty byty byly opravdu pěkné a jen blázen by je nechtěl. Ne že bych teď nebyl spokojený s tím kde jsme. I když si myslím, že postupem času se s Liamem asi budeme muset přestěhovat do většího. Buďme upřímní, tenhle byt je nám trochu malý a to máme jednu místnost pro hosty. I tak nám to, ale nestačí.
Před tím než jsme šli spát, jsem musel ten pokoj pro rodiče uklidit a hlavně naše věci, co jsme měli ve skříni, jsem musel odnést k nám a dát je pod postel. Protože bych poslouchal to, že máme malé skříně a že si máme ten byt jinak zařídit. Upřímně jsem rád, že většina vybavení v tom bytě byla a že jsem nemusel skoro nic kupovat, takže nemám v plánu kupovat větší skříně. Až nám to s Liamem stačit nebude najdu nějaký hezký velký levný byteček, kam bychom se vešli. Teď to, ale není potřeba.
Právě jsem se rozloučil s posledními zájemci o byt. Nakonec řekli, že si to nechají projít hlavou, ale nemyslím si, že se ještě ozvou, že by tenhle byt chtěli. Už jsem se chtěl vydal pryč od paneláku kde byt byl, ale zazvonil mi telefon a já ho nechápavě vyndal ze své tašky. Máma...
"Ahoj Nialle. Už jsme na cestě k tomu tvému bytu. Doufám, že jsi nám dal správnou adresu. Neradi bychom někde bloudili."
"Dobře mami, právě jsem skončil v práci a..."
"Ty jsi v práci?!" přerušila mě šokovaně. "Já myslela, že si na své pozici můžeš směnu upravovat jak potřebuješ. No nic přestaň se vším, co teď děláš a přijeď domů. Nebudeme v tvém bytě s tvým přítelem, kterého ani neznáme." už jen z tohohle telefonátu jsem měl chuť spáchat sebevraždu. Tohle nezvládnu.
"Říkám, že už jsem skončil. Za pár minut budu doma." bez rozloučení jsem naštvaně ukončil hovor a bylo mi teď jedno, že mi to za chvíli vyčtou. Vydal jsem se domů a nebudu zapírat, že jsem byl více než naštvaný a nervózní. A Liam byl taky.
Když jsem přišel domů neuniklo mi, že bylo ještě více uklizeno než včera. Liam byl vykoupaný, voňavý, učesaný, jeho vousy byly zastřižené do perfektního střihu a byl slušně oblečený. Udělal mi tím radost. Dokonce i Jud se zdál nějaký čistější.
"Lásko nemusel si nic dělat. Víš, že jsi zraněný." usmál jsem se na svého přítele, když jsem k němu došel a položil jsem mu své ruce na ramena.
On jen lehce zakroutil hlavou "Chci udělat dobrý dojem. Je to mé první seznámení s rodiči mého partnera, takže jsem trochu nervózní." přiznal. "A zvlášť potom, cos mi všechno řekl." povzdechl si a já se k němu naklonil a jemně spojil naše rty.
"Pamatuj, že ať řeknou cokoliv, já si ani jedno z toho nemyslím a je mi jedno jejich názor. Já tě miluju a nehodlám tě opustit." políbil jsem ho na nos a on udělal po chvilce to samé.
"Taky tě miluju." láskyplně se na mě usmál a potom mě znovu políbil "Ty ale taky nejsi úplně klidný. Sice říkáš, že je ti všechno jedno, co řeknou, ale vidím na tobě, že se bojíš, co všechno se stane." poznamenal a já musel znovu uznat, že do mě vidí jako do otevřené knihy.
"Nikdy to neskončí dobře. Navíc už se mi stalo, že se se mnou ten druhý po seznámení s mými rodiči rozešel a..."
"A ty určitě moc dobře víš, že tohle s dneska nestane." přerušil mě a já s úsměvem přikývl. Věděl jsem, že Liam to zvládne. On byl silný. On to musel vydržet. Věděl jsem, že společně to zvládneme. Znovu jsem chtěl promluvit, ale můj hlas utichl ve chvíli kdy se naším bytem ozval zvuk zvonku. Jud se rozštěkal a běžel hned ke dveřím.
Děsiví jízda smrti právě začíná. Připoutejte se, bude to házet...
