Niall
"Lo-Loui já nechápu j-jak se to mohlo s-stát." vzlykám svému nejlepšímu kamarádovi do ramena a on do mých vlasů. Oba nás Judova smrt zasáhla. Vždyť jsme se všichni tři kamarádili velkou spoustu let. Byli jsme nejlepší přátelé.
Nechápu kdo mohl být tak krutý a udělat takovou ohavnost. Sakra proč ten zloděj jen neutekl? Jud by mu nic neudělal. Byl hodný. Když nebylo potřeba, tak neútočil a i tak by mu rozhodně nic neudělal. Nechápu proč bylo zapotřebí ho hned zabít.
Můj maličký Jud. Moje zlatíčko. Co teď bez něho budu dělat? Já vím, že to byl jen pes, ale pro mě znamenal něco mnohem víc. Já ho miloval. Byl to můj brácha ,nejlepší přítel, můj parťák. Moje druhá polovina. A teď? Je pryč a navždycky. Snažil jsem si ho u sebe udržet, co nejdéle. Staral jsem se o něj jak nejlépe to šlo, ale nepočítal jsem ,že by se mohlo stát něco takového. To rozhodně ne.
Co bych dal teď za to kdyby mě v půl čtvrté ráno probudil s tím, že chce jít ven. Co bych dal za to, abych přišel dřív z práce a mohl ho ještě zachránit nebo tomu zabránit. Všechno bych pro něj udělal. Úplně všechno.
"To bude do-dobrý." snaží se mě uchlácholit můj nejlepší lidský kamarád s modrýma očima a sám popotáhne. Měl Juda taky hrozně rád. Ovšem ne tak jako já. Nikdo neměl Juda raději než já. Já ho miloval.
"Ne-nebude." vzlyknu a víc se k němu natisknu. Nic nebude v pořádku, když jsem ho ztratil. Uběhla asi hodina od doby, co Liam odjel. Byl jsem smutný i z toho, že mě teď opustil, ale on kvůli mě celou noc nespal a navíc se mě snažil ráno utěšit. Musím chápat, že on do práce musel. Nevím kvůli čemu, ale musel. Nejsem jen já jeho středem vesmíru ,i když bych si to možná přál.
"No tak Ni..." snaží se mě uklidnit. Políbí mě do vlasů a pohladí mě po tváři. "Vždyť víš, že byl starý. Retrívři se tak vysokého věku většinou ani nedožijí." Vím, že se mě Louis snažil uklidnit, ale tohle mi vůbec nepomáhalo. Ale vůbec.
"Když on si nezasloužil umřít." znovu vzlyknu ještě hlasitěji než před tím a nemůžu s tím přestat. V krku mě bolelo, hlava mě třeštila jak od včerejšího alkoholu, tak od neustálého pláče. Mé tělo se třáslo a já nemohl přestat myslet na svého věrného pejska.
Nevím jak dlouho jsem brečel, ale nějakou dobu to bylo. Nakonec jsem se odhodlal vstát a dojít ke knihovně. Louis na mě nechápavě koukal, ale já si ho nevšímal a soustředil jsem se hlavně na to, abych našel knihu, co jsem hledal. Nebyla to doslova kniha. Bylo to fotoalbum, které jsem založil asi před rokem.
Společně s malým úsměvem na tváři jsem se vrátil k Louisovi na gauč. "Co to je?" zeptal se mě nechápavě, když jsem si sedl vedle něho a přitulil se k němu do náručí, pokládajíc fotoalbum do mého klína.
"Tohle jsem přece tak před rokem vyráběl celý den. Ty ses mi smál, co to dělám a já ti to odmítal říct. Bylo to překvapení. Nakonec jsem ti to, ale zapomněl ukázat, protože jsi odjel na pracovní cestu a vrátil ses zpátky za dva týdny." vysvětlil jsem a pomalu jsem knížku začal otevírat.
Na mé i Louisovi tváři se objevil široký úsměv, který byl plný lásky a něhy. Mou hlavou obklopovalo plno vzpomínek a já si nemohl přestat prohlížet fotky Juda, kterých v tomto albu bylo požehnaně. Na některých jsem byl i já a Louis, ale na většině byl on. Já a Louis máme společné jiné album.
"Pamatuješ si jak jsme jeli s mými rodiči k majitelům Judovy mámy, co prodávali její štěňata? Měli jich ještě šest a potřebovali se jich, co nejrychleji zbavit. Ty a já jsme si hráli snad hodinu se všemi štěňaty a moji rodiče si povídali s majiteli. Chtěli jsme si vzít všechny, ale víc jak jedno jsme si vybrat nemohli. Nemohli jsme se rozhodnou do doby než jsme uviděli Juda. Byl jiný než ostatní. Když jsme měli odjet s tím. že si jedno vezmeme, ta ženská se zhrozila, že jim chybí jedno štěně. Našli jsme ho v kuchyni." zasmál jsem se nad tou vzpomínkou a ukázal na první fotku, kterou pořídil můj táta.
