Nechápu, že mě to nenapadlo dřív. Je blbost, aby zloděj přišel nic nezval a pobodal našeho psa.
Celou noc jsem kvůli tomu nespal. Tisknul jsem si k sobě to mé ustrašené klubíčko, které každou chvilku něco zamumlalo a snažil jsem se uklidnit své zběsilé myšlenky. Ale nešlo to. Prostě to nešlo, ať jsem se nažil sebe víc. Nemohl jsem prostě usnout a tak jsem to nakonec kolem třetí hodiny ráno vzdal a jen tak jsem ležel vedle Nialla a snažil se pochopit proč se tohle všechno stalo.
Musím něco udělat. Musím za ním jet a dát mu najevo, že tohle podělal. Samozřejmě, že to byl on. Musel to být on. Musel. Nikomu jinému v žaludku tolik neležím. Nikdo jiný nemá důvod mě chtít zničit. A jak mě nejlépe zničit? Tím, že zničí toho koho miluju. Je to neskutečný hajzl. Nenávidím ho.
Kolem páté hodiny se Niall začal převalovat a kroutit v mém náručí, tak jako to dělá vždycky, když se probouzí a já tak poznal, že se za chviličku probudí a já tu pro něj budu muset být. Přišel o nejlepšího kamaráda. Musím mu pomoci se s tím vyrovnat. Alespoň ráno, protože odpoledne pojedu za tím sráčem.
"Auuu moje hlava." zanaříkám tiše když poprvé otevře své oči.
"Chceš přinést prášek?" zeptám se ho něžně a pohladím ho po tváři.
"Ne to je dobrý." lehce se na mě usměje a položí si hlavu na mou hruď. "Jen lež a drž mě." políbí mě doprostřed hrudi a přitulí se ke mě. "Zdál se mi hrozně živý sen." vydechne, skoro až jako kdyby říkal "Byla to taková blbost, že to nemůže být ani pravda.".
"A jaký?" Něco se mi na tom nezdá. Na to, že mu včera umřel kamarád, tak je až podezřele klidný a vysátý. Tohle není dobré.
"Zdálo se mi, že jsem přišel domů z práce a našel jsem Juda v obyváku mrtvého." vydechne tiše a já si povzdechnu, pokládajíc si svou dlaň na obličej a protahujíc ho.
Sakra tohle je špatné. S takovou dávkou alkoholu se mu opravdu mohlo zdát, že se to ve skutečnosti nestalo. On si myslí, že je to sen. On si myslí, že Jud za chviličku přiběhne s tím, že chce jít ven. To ne. Znovu to zažije. Zažije ten šok z toho, že jeho pes umřel rukou někoho jiného. Musím mu to říct. Jiná možnost není. Musím.
"Nialle..." vydechnu tiše a podívám se mu do očí. Po chvilce kdy nevím jak mám pokračovat, na mě svá očka vykulí, jako kdyby mu přesně došlo, co chci říct a po tvářích mu začnou stékat pramínky slz.
"O-Ono se to o-opravdu sta-stalo?" vzlykne a já jen rychle přikývnu, přitahujíc si ho k sobě do náručí. Silně ho obejmu kolem zad a nepouštím. Musím tu pro něj být. Zvládneme to spolu. Bude to v pořádku.
Můj blonďáček mu srdceryvně plakal do hrudě a tisknul se ke mě, jako kdyby mě prosil o záchranu. Chtěl, abych ho zachránil před vším zlým a kdyby to šlo tak i přes krutou realitou. Život je svině. To vím sám až moc dobře. Ale proč to muselo poznat zrovna mé sluníčko? On...ten, který se směje za každé situace.
Takhle jsme spolu leželi v posteli až do půl sedmé. Niall i po té hodině a půl nemohl přestat tiše vzlykat a skoro se až nemohl nadechnout. Snažil jsem se ho uklidnit, ale nešlo to. Jako kdyby prostě nemohl přijmout ten tak fakt, že bude bez Juda. Měl ho odmalička. Byl to jeho mazlíček. Byl to jeho přítel. Bylo jasné, že tohle nemůže vzít s klidem.
"No tak lásko. Broučku prosím...pšššt. Bude to dobrý." snažil jsem se ho uklidnit, když se minuty začaly schylovat k další hodině. Musel jsem ho uklidnit. Musí být v pořádku. Nechci, aby se mi tady za chviličku nemohl vůbec nadechnout.
