"Bože to bylo strašný." vydechnu, když si s svým dokonalým přítelem lehneme vykoupaní do postele. Konečně jsme zalezli do naší ložnice. Potom výstupu, co měl Liam, se situace trochu uklidnila. Rodiče pochopili, že si Liam všechno líbit nenechá a že by ho neměli provokovat, protože by to neskončilo dobře.
Proto se rodiče trochu umírnili, ale ne moc. Pořád měli nějaké připomínky k mému životu a k Liamovi. Taky mluvili o tom jak se má můj bratr Greg. Prý se svou manželkou čekají další dítě, nedávno získal pozici společníka jedné automobilové firmy a bere plat o šesti místných číslech. Jeho manželka mu dělá sekretářku a jejich dítě, můj synovec, Theo právě půjde do první třídy, i když měl mít jeden rok odklad. Jelikož je, ale více než chytrý, půjde do školy už teď.
A co jsem proti tomu já? Já pracuji jen jako realitní makléř a můj přítel je boxer. To není nic, co by se s mým bratrem mohlo rovnat. Taky jsem se dozvěděl, že Greg zdědí tátovu firmu. Původní plán byl, že ji zdědíme oba na půl, ale jak už jsem říkal, táta mě nechal ze své poslední vůle vymazat. Jen jsem netušil, že i firmu bude vést jen Greg. Ne, že by mi to vadilo. Nikdy jsem nepočítal s tím, že bych něco dědil. Já se sám uživím a od nich nic nechci stejně tak jako celý život.
Je mi z toho na nic. Vyslechl jsem si o sobě spoustu nehezkých věcí a i když bych si to neměl brát osobně, tak to prostě bolí. Vždycky, když si o vás rodiče myslí něco špatného, tak to bolí. A ten kdo to nezažil je šťastný.
"No to bylo. Vím jistě, že ty na svatbu nepozveme." zasmál se brunet vedle mě a já se v tu chvíli zarazil. Cože to řekl? Vážně řekl, že je na svatbu nepozveme? Jakou svatbu? On si mě chce vzít? Co to řekl? Co to má znamenat? On...
"Cože?" vydechl jsem nechápavě a vykulil jsem na něho oči. To myslí vážně?
Liam se zasmál mé reakci. "Slyšel si." pokrčil rameny a já myslel, že se zblázním. On si mě chce vzít? Cože? Jak to myslel?
"No počkej!" vydechl jsem se smíchem stejně jako on a vyšplhal jsem se do jeho klína tak, abych mu neublížil. Ležel pode mnou a já se nad něho sklonil. Jak to myslel? Já chci vědět jestli to myslel vážně! Položil jsem si ruce vedle jeho hlavy a snažil se mu neublížit, i přes to jsem, ale chtěl svou odpověď. "Odpověz mi!" zasmál jsem se "Jak si to myslel?"
Liam se jen ušklíbl a chvilku znovu mlčel, aby mě ještě více vytočil. "Hrozně mě baví tě provokovat." zasmál se mému výrazu. "Nijak jsem to nemyslel zlato." přiznal nakonec, když poznal, že to myslím vážně. "Myslel jsem to tak, že až se jednou budeme brát, tak je rozhodně zvát nebudeme." přiznal se a mě se na jednu stranu ulevilo. Kdyby mě teď požádal o ruku, samozřejmě že bych ho nejspíše neodmítnul, ale na druhou stranu si myslím, že je to hodně brzo na něco tak velkého. Ano milujeme se, ale k tomu přeci nepotřebujeme nějaký kus papíru, který to bude dokazovat. Zvlášť ne po pár měsících vztahu. To je opravdu předčasné.
"Uff už jsem se lekl." zasmál jsem se a opatrně z něho slezl. Byl jsem rád, že už je Liamovi trochu lépe a nebo, že začali hodně zabírat ty léky. Už neskučí tolik a při každém pohybu. Už je to skoro zase můj silný chlap, který mě ochrání.
"Počkej cože?" vydechl skoro až nechápavě a otočil hlavu směrem ke mě, aby mi viděl do tváře. "Tohle mi vysvětli." zamračil se a já věděl, že je zle. Moc dobře jsem věděl, že tak bude reagovat, ale on není jediný kdo rád provokuje. "Takže tohle mám brát tak, že kdybych tě teď požádal o ruku, tak bys mi řekl ne?" nadzvedl obočí a já se uchechtl.
"Copak? Snad už nemáš koupený prstýnek?" zasmál jsem se věděl jsem, že ho tím naštvu ještě víc, což se samozřejmě taky stalo.
"Jak myslíš Nialle." vydechl uraženě a odvrátil ode mě pohled. Kdyby mohl, tak by se ke mě otočil zády, ale na to ho ta žebra ještě příliš bolela, aby si tohle dovolil, proto jsem se jen znovu zasmál a pomalu se znovu přesunul do jeho klína, který jsem tak moc zbožňoval.
