Věděl jsem, že tohle je hodně špatné. Tak špatné, že jsem cítil jak se mi sevřel žaludek. Nechápal jsem proč mi volá. Už hodně dlouho jsme spolu nemluvili. A naposledy, když jsme se viděli tak jsme se nerozloučili nijak dobře. Tohle ne. Tohle nemůže být pravda. Já nechci, aby mi volal. Vždyť k tomu nemá žádný důvod. Řekl mi jasně, co si myslí a že už se mnou nechce mít nic společného. Tak jsem se toho držel a nechal to být a on mi teď volá? Myslí to vážně? Sakra, co se mohlo stát, že mi volá? Mám snad narozeniny? Nemám a i kdybych je měl, tak by mi nezavolal. Nebo jsem zapomněl na něco důležitého? Co může tak moc důležitého chtít, že mi volá zrovna on? To nedává logiku!
Nějakou dobu jsem zmateně stál s telefonem v ruce a překvapeně se koukal na jméno volajícího. Byl jsem naštvaný překvapený a...a já nevím, co ještě. Sakra jak si vůbec dovoluje mi potom všem volat?! Potom všem co mi řekl! Sakra...
"Kdo ti volá?" ozval se Liam z gauče, když na mě celou dobu hleděl. Mluvil, jako kdybychom se před chvílí nepohádali a jako kdyby bylo všechno v pořádku a on byl stále můj milující přítel. No to určitě. To co mi řekl, mu hodně dlouho nezapomenu. To jak se mi vysmíval za to, že ho miluju, mě hodně bolelo. "Nialle? Sylšíš? Kdo ti volá?" znovu na mě promluvil, když jsem mu neodpověděl.
Znovu jsem mu neodpověděl. Nebyl jsem si jistý jestli hovor mám přijmout nebo ne, ale bylo rozhodnuto, když telefon přestal vyzvánět a obrazovka zčernala. Vzdal to. On to vzdal...
"Teď už nikdo." uchechtl jsem se a odložil jsem mobil na konferenční stolek před tím než jsem se rozešel zase na balkon. Nestihl jsem, ale udělat ani tři korky a telefon se rozezněl znovu. Tentokrát viděl i Liam kdo byl tak opovážlivý a volal mi. Zrovna mě!
"Táta?" přečetl jméno volajícího a nechápavě se na mě podíval. Já jsem si hlasitě povzdechl a vrátil se k němu na gauč. Nedokážu se na něho dlouho zlobit. Sice mě to štve. ale je to bohužel pravda. Sedl jsem si jen kousíček od něho a natáhl jsem se pro telefon. "Já myslel, že se se svou rodinou nestýkáš." poznamenal a já souhlasně přikývl.
"Taky, že jo. Od doby, co na mě táta na rodinné oslavě křičel, že s buzerantem u jednoho stolu sedět nebude, jsem se s nimi neviděl." zamračil jsem se na obrazovku a přemýšlel jsem co bych měl udělat.
Je mi z toho na nic. Nevím jestli mu mám hovor přijmout nebo ne. Třeba ho to po chvíli přestane bavit. Nebo bych mohl počkat až přestane volat a potom zavolat Gregovi, aby mi řekl jestli se něco neděje. Se svým bratrem mám dobrý vztah. Tomu klidně zavolám a pokecám s ním, ale s tátou? Co může chtít? Chce vědět jestli jsem stále gay? Nebo jestli mě to už přešlo? Chce se mi omluvit? To asi těžko. Do toho by ho musela přinutit máma, ale ani ta z toho nebyla moc nadšená. Hlavně, když zjistila, že ode mě nikdy nebude mít vlastní vnoučata.
"Zvedneš to?" zeptal se mě starostlivě Liam a já pokrčil rameny.
"Já nevím." vydechl jsem zmateně a opravdu jsem vedl vnitřní boj. Na jednu stranu jsem věděl, co mi udělal a jak moc mi ublížil nejen svým křikem, ale i tím, že mě vyhodil z domu, ale na druhou stranu jsem chtěl vědět, co se děje. Je to pořád můj táta a moje rodina. Třeba se mi chce omluvit. Třeba mi bude chtít říct, že už pochopil, že jsem pořád stejný, jako když jsem byl malý a že se nic moc nezměnilo. Tak třeba řekne, že mě chtějí vidět. Chtěl jsem, aby to bylo v pořádku. Taky se, ale mohlo stát, že táta rozhodně nevolal kvůli dobrým zprávám. Třeba se někomu něco stalo. Co když někdo umřel? Sakra...
Opravdu jsem ještě nějakou dobu vedl vnitřní souboj sám se sebou, ale nakonec jsem se nejistě nadechl a hovor přijmul. Neváhal jsem však ani vteřinu a dal jsem ho na reproduktor, aby ho mohl slyšet i můj přítel. Cítil jsem se tak nějak jistěji a lépe, i když jsme se před chvílí pohádali a já kvůli němu zase po dlouhé době kouřil.
