Právě teď já a Liam sedíme v autě a jedeme do Londýna. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale musel jsem jet. Byla to jediná šance jak vědět, že bude Liam opravdu v pořádku. Snažil jsem se mu to celý den rozmluvit. Chtěl jsem, aby toho nechal a aby se na ten zápas vykašlal. Dokonce jsem mu říkal jak je pro mě úžasný přítel a že mě ničí jen tím jak jezdí do té práce. Nakonec se, ale stejně nedal přesvědčit a proto jsme se vydali do Londýna.
Liam se před odjezdem doce dost dlouho připravoval. Nejdříve mě poprosil, abych mu kolem břicha a hrudě obmotal obvazy, abych zpevnil jeho žebra. Potom se začal trochu rozcvičovat. Nelíbilo se mi jak skuhral, i když se to snažil nedávat najevo a jak ho to všechno bolelo a to dělal jen kliky a dřepy. Bylo mi z toho pohledu úzko a bál jsem se proto čím dál víc.
Nakonec jsme se oblékli a vyjeli jsme. Chtěl jsem si vzít obyčejné bílé tričko a kraťasy, ale Liam mě poslal zpátky do ložnice a vybral mi oblečení sám. Prý bych do toho klubu nezapadl. Proto jsem se musel obléci jinak. Nakonec mi dal celé černé tričko, černé džíny a takové koženou bundu. Jeho koženou bundu, která mi sice byla o trochu větší, ale za to jsem se v ní cítil příjemně už jen proto, že jsem z ní cítil Liamovu kolínskou.
Nakonec jsem narmil Juda a potom jsme se vydali do auta. Liam řídil a já seděl vedle něho a snažil jsem se uklidnit. Byl jsem zatraceně nervózní. Tak moc nervózní jsem už hodně dlouho nebyl, ale musel jsem se chovat normálně. Nechtěl jsem Liamovi ukázat jak moc se bojím. I když už možná viděl i mé horší já než panikařící. I tak jsem se, ale snažil zachovat klid.
Cesta trvala dlouho a já už se od půlky nudil. Navíc mezi námi vládla zvláštní atmosféra a proto jsem se rozhodl rozproudit konverzaci. "S kým budeš bojovat?" zeptal jsem se a Liam se trochu pousmál, když uslyšel můj hlas.
"Pamatuješ si toho chlapa jak jsme ho jednou potkali v obchodě? Dalton." na toho chlapa jsem si pamaoval až moc dobře. Byl vyšší než Liam a taky byl mnohem mohutnější a to mi klidu moc nepřidalo. Neměl jsem se ptát. "Neboj se. Já to zvládnu a potom pojedeme domů a už bude všechno jen a jen lepší." usmál se na mě a potom položil svou dlaň na mé koleno. Nechtělo se mi moc věřit tomu, že to zvládne, ale musel jsem. Nic jiného mu nezbývalo a proto jsem musel jen a jen doufat. To bylo vlastně to nejlepší, co jsem mohl udělat.
"Dobře. Věřím ti." povzdychl jsem si a Liam se na to hned zamračil.
"No moc přesvědčivě to neznělo." zavrčel a já se k němu naklonil a políbil ho na tvář, pokládajíc svou ruku na tu jeho.
"Víš, že ti věřím. Jen se o tebe prostě bojím, to je všechno." pokrčil jsem rameny a on přikývl.
"Nemušíš se bát. Bude to v pohodě."
Takhle jsme vedli celý náš rozhovor já se bál a on mě uklidňoval, nakonec jsme dorazili až do Londýna a já se tedy začal kochat ulicemi tohoto krásného města. Spokojený úsměv mě však přešel hned jakmile Liam vjel do části, která se mi rozhodně nelíbila. Byla to okrajová část kde žijí chudší lidé a také feťáci a pochybné existence. Každé město takovou část má a nikdo není rád, když se v ní nachází. Citíl jsem se opravdu nepříjemně a když Liam zaparkoval na jednom menším parkovišti, bál jsem se až vylézt z auta. Uklidňoval mě však fakt, že by mě Liam určitě ochránil.
Hned jakmile jsem vystoupil se ke mě vbydal a chytl mě za ruku, za což jsme byl rád. Potom jsme se vydali do ulic. Došli jsme až ke klubu, ve kterém pracoval. Už od pohledu se mi ten klub nelíbil a měl jsem chuť odsud Liama okamžit odtáhnout. Liam to asi poznal a proto mou dlaň stiskl více než před tím.
