Hlasitý štěkot se ozve vedle mé postele a já zmučeně zabručím.
"Jude ticho." zanaříkám potichu do polštáře. Když se však ozve další štěknutí, uvědomím si, že nejsem v posteli sám. Nechci, aby se Liam budil dřív než musí. Je to můj pes. Sakra. Jude občas bych tě nejraději zabil.
Už jsem se pomalu zvedal, na což přestal Jud štěkat, ale v tom mě silně obejmuly Liamovy paže a já se tak lekl, že už nespí.
Když však tiše zachrupkal do mého ucha, oddechl jsem si. Pořád spí. Pomalu jsem se dostal z jeho náruče, i když se mi z ní opravdu nechtělo, ale musel jsem, protože by Jud znovu začal štěkat a probudil by ho tak.
Oblékl jsem si na sebe první oblečení, co jsem našel a pomalu jsem opustil naší ložnici, kterou s Liamem máme už nějakou dobu společnou. Liam mi řekl, že nehodlá měnit znovu postel, takže jsem se musel podrobit já a přestěhovat se k němu. Ne že by mi to nějak vadilo. Já se dokážu vyspat úplně všude a navíc, když ho mám u sebe, tak se mi spí ještě líp. Jen Jud trochu protestoval, protože se k nám na postel moc nevešel. Navíc se pořád cpe mezi nás, což se Liamovi nelíbí, takže vždycky, když Jud usne společně se mnou v náručí, tak si Liam přeleze za mě, jako kdyby mu neskutečně vadilo, že nespí vedle mě.
Rozsvítil jsem si v předsíni malou lampičku, která svítí tak akorát, aby nedošla do dalších pokojů a zároveň, abych viděl na cestu a nazul jsem si svoje tenisky. Pak jsem vzal vodítko a nakonec jsem zhasnul a opustil náš byt.
Jud hned utíkal dolů po schodech, jako kdyby už to nemohl vydržet a já tak zamknul rychle byt a unaveně utíkal za ním, protože jsem nehodlal riskovat, že tady po něm budu muset vytírat. Hned jakmile jsem svého pejska pustil ven, vyběhl na trávu a označkoval jeho keř, který snad značkuje pokaždé, když jdeme ven, jako kdyby mu ho vždycky někdo jiný označil a on s ním zápasil o to čí ten keř bude.
Nijak jsem to, ale neřešil a rozešel jsem se k parku. Když jsme vyšli k hlavní silnici, která byla překvapivě poloprázdná, radši jsem Judovi nasadil vodítko a vydal se s ním obvyklou trasou. Doufám, že Liam ještě spí. Vím, že na rozdíl ode mě chodí do práce méně a navíc jen večer, takže má celý den volno a mohl by Juda vyvenčit místo mě, ale já nechci, aby se Liam staral o Juda, když je to můj pes. Navíc to takhle s Judem děláme celý život, tak proč to přestat najednou udělat?
Nevím, co si mám ohledně Liama myslet. Nevím, co mi brání v tom si říct, že ho miluju. Je úžasný. I přes tu hru, co spolu hrajeme vím, co ke mě cítí a dává mi to i svým způsobem najevo. Nevadí mi ta hra a rozhodně to není to, co mi v tom brání. Vím moc dobře, že Liam není zvyklý na vyjadřování citů. Ale něco mi v tom prostě brání. Asi to potřebuje jen čas. Ale příznaky zamilovanosti mám. Sex s ním je úžasný a toužím po tom, aby se mě dotýkal. A nejen s tím sexuálním kontextem, ale i aby mě objímal, když budu usínat, aby mě líbal jen tak na tvář. Prostě, aby se o mě zajímal a staral, což on rozhodně dělá. Vím, že ho nechci ztratit a vždycky, když pomyslím na to, že by se mu něco stalo v jeho práci, tak se mi sevře žaludek a můj mozek na to odmítá myslet. Moc dobře cítím, že ho mám strašně moc rád a že je mi s ním dobře, ale zamilovanost se tomu nejspíše zatím říkat nedá. I přes to, že se mi občas zamotá hlava z jeho polibků. I přes to si tím ještě nejsem jistý. Ale chce to jen čas.
Upřímně jsem nikdy nemiloval tak, abych si řek,l že jsem skutečně zamilovaný. Kdykoliv jsem s někým chodil, tak to byl takový ten vztah, že říkáte "miluju tě", ale přitom někde v duši víte, že ho nemilujete. Teď jsem to, ale takhle nechtěl. Nechci Liamovi lhát a už vůbec mu ublížit. Chci, abych mu ty slova řekl a až to tak budu opravdu cítit a doufám, že to tak bude už brzo.
