Až na úplné dno. {Dokončeno}

1#

Do batohu si dávám svoji svačinu, která přes noc byla v ledničce.
Na záda si dám batoh, v kterém je učení. A znuděně si povzdechnu.

Projdu kolem svého boxovacího pytle, do kterého udeřím jednu ránu. A nazuju si svoje tenisky.
Odemknu dveře, které za sebou následně zamknu.

"Konečně, už jsem myslel, že zde skysnu." Ušklíbne se na mě Ray.

"Ale nestěžuj si!" Vezmu si připravenou přilbu. A sednu si za něj, ruce omotám kolem jeho pasu. "Jedem, nebo co bude?" Zasměju se.

"Jistě madam." Ray nastartuje svou motorku a rozjede se do školy. Do té satanistické budovy, kde se týrají studenti. A kradou se jejich duše.... Mozky ty né, jelikož už je většina někde poztrácela.... Pokud je někdy vůbec měla.

Jmenuji se Elisabeth Blacková. A svoje jméno mám ráda, i přesto, že mi ho prý dal můj otec, kterého jsem nikdy neviděla.

Mamku jsem měla moc ráda, ale umřela na nemoc, jménem rakovina. Vždycky říkala, že jsem celá po otci. To já nikdy nemohla odsouhlasit, proč taky, že? Neznám ho.

Je mi sedmnáct a bydlím sama. Dost mi to vyhovuje, ale občas bych chtěla pohladit, či obejmout od mamky.
Ray je o něco starší a je to můj nejlepší kamarád.

Všichni říkají, že jsme sourozenci a občas mi to tak přijde.
Dokonce jsme přemýšleli na testech, jestli to není pravda, ale nakonec jsme to zavrhly.
Protože zjistit, že by byl třeba můj bratr, tak to by byl můj konec.

"Jsme zde vaše veličenstvo." Vysměje se mi.

"Děkuji sluho, teď táhněte do řitě." Uculím se na něj, jak kulíšek.

Ray se na mě zakření a zesedne z motorky. "Co máme první hodinu?" Zeptá se.

"Vím já?" Pozvednu obočí. "Ale pátou hodinu píšeme! A to jsem se konečně učila!!" Začnu jásat.

"Sakra!" Praští se do čela. "Já na to úplně zapomněl!" Zafňuká. "Ty si se snad poprvé v životě učila." Pobaveně zakroutí hlavou.

"A známky mám lepší, jak ty." Drknu ho do ramene.

Dojdeme do našich lavic, kde už čeká má nejlepší kamarádka. Samantha.

Ray si sedne za nás s Mikem.

Mike na mě má úchylné poznámky. "Ahoj buchtičko." Kousne se do rtu.

Protočím očima, sednu si na svou židli a zadívám se dopředu.
Učitel po zvonění přijde do třídy a začne nějaký výklad.

"Ahoj Sam." Pozdravím svoji kámošku.

"Už jsem se lekla, že jsem neviditelná." Potichu se zasměje, aby nás učitel 'JsemTlustýPrase' neviděl, popřípadě neslyšel.

"Vidím, slyším, mluvím a seru lidi." Řeknu.

"Mohla by mi slečna Blacková zopakovat, co jsem řekl?" Probodne mě pohledem učitel.

Zřejmě mě viděl.

"To bych mohla .... Ale nechci." Třída vybuchne smíchy, ale učitel si hned zase pořádek urovná.

"Okamžitě běžte do ředitelny!" Ukáže svým macatým prstem na dveře.

"Mám ho od někoho z vás pozdravovat?" Zvednu se ze židle a rozhlédnu se po svých spolužácích, kterým každý den zlepšuji náladu.

"A dost!" Rozčílí se učitel. "Běžte!"

Pokrčím rameny a doslova běžím ke dveřím. "Jděte!" Opraví se učitel.

"Musíte být přesnější." Protočím očima a zbytek dojdu.

Kráčím chodbou, která je popraskaná, zdi vybledlé. Obrázky jen na určitých místech, kde je třeba díra.
Dojdu ke dveřím, kde je napsáno ředitelna.

Zaťukám a počkám, než se ozve dále. "Dobrej." Pozdravím ředitelku.

Ředitelka má na očích brýle, její krátké šedé vlasy má stažené do drdolu, takže ji to dělá ještě starší. I když už takhle vypadá, jak mumie.

"Blacková, co tady zase děláte?" Brýle si lépe usadí na nosu, podobný čarodějce. Možná i čarodějnice by ji záviděli.

"Jak doma." Usměju se a rovnou si sednu do židle. "Jako vždy..." Uculím se.

"Blacková.... Jste po škole." Škoda, čekala jsem trest smrti.

"Jo, dobrý...." Zvednu se ze židle.

"Tak už jděte." Ukáže unaveně hlavou ke dveřím.

Ředitelka zesílí rádio, které má na stole. Kývnu a jdu ke dveřím. Zastaví mě, ale hlas moderátorky.

"Máme zde další zprávy.... Loki z Asgardu porazil Avengers. Nikdo netuší, co teď s námi bude. Buďte připraveni na vše." Moderátorka se zdála být nesvá. Hlas se jí klepal, což neznačilo nic dobrého.

Projel mi mráz po zádech, ale přesto jsem odešla pryč. Zavřela jsem dveře a prohrábla si vlasy. "Doprčic."

Celý den šel docela v pohodě. A dokonce po škole budu až zítra, což je super. Jediný co, nebo spíše kdo mě štval, byl Mike. "Ale kočičko...." Zrovna jsem stála u skříňky.

"Prosimtě.... Mlč!" Já jsem opravdu zoufalá.

"Miku, nech ji prosimtě!" Ray mu položil ruku na rameno. "Vždyť ji klepne." Zasmál se. Mně to vůbec vtipné nepřišlo.

"Můžem domů?" Zaškemrala jsem. Už tady nechci být.

😅Takže... Rozhodla jsem se konečně napsat další fanfikci, či knížku. 🤷
Budu ráda za komentáře, hlasy. 💞 Ale hlavně za vás, snad vás to bude bavit.

Mám dopředu napsaných 20 kapitol, takže bych snad měla pravidelně vydávat, avšak nebude to každý den. 🙁 Tak 3x do týdnu... Snad nevadí, ale ještě je práce se školou, kvůli uzavírání známek. Však to určitě znáte.

💕 Děkuji vám. A hlavně zachraňte své vysvědčení na poslední chvíli, pokud je potřeba! 😄💞

•Omluvte hroznou 'náhledovku', ale jinak by to dneska nevyšlo.• 😄