Až na úplné dno. {Dokončeno}

11#

Na dveře někdo zaťukal, ačkoliv jsem nikoho pouštět nechtěla. Dovnitř vešel návštěvník sám. "Pán vám vzkazuje, aby jste se oblékla a šla na večeři." Stál tam muž, který nevypadal dvakrát šťastně, že toto musí vyřizovat.

"Tak vyřiďte, že nikam nejdu." Řekla jsem suše. Muž na mě koukal zmateně.

Byla jsem si vědoma, že tohle nedopadne asi dobře, ale byla tu i možnost, že to nechá být. A já zůstanu o hladu, což mi momentálně vyhovovalo. Třeba bych si pak něco našla.

Nakonec se otočil a vyrazil pryč. Zůstala jsem v pokoji sama. Společně se svými myšlenkami, které bloudily k mému otci. V hlavě jsem měla zmatek. Kvůli okolnostem, které se za poslední dobu staly.

Aby se neřeklo, tak jsem do té skříně nakoukla. A až na šaty, tam bylo pár obyčejných kousků, které jsem si oblékla.

Bylo to obyčejných pár kousků, ale rozhodně jsem si nechtěla brát minisukni, či šaty a krátké trička.

Zvedla jsem hlavu a vyletěla na nohy. Přímo proti mě stál Loki s dost naštvaným výrazem. On byl snad jediný, který mě děsil jen jeho přítomností. "Ty si snad nerozuměla?!" Rozkřičel se na mě.

"Rozuměla, nemám hlad." Hlad jsem měla pořádný, ale copak mu to můžu říct, jelikož by to znamenalo sedět tam s ním. A určitě s jeho 'kumpánama'. O to opravdu nestojím.

"Přestaň si hrát na něco, co nejsi! Nejsem bůh, jen pro nic za nic!" Silně mě chytl za zápěstí. "A jestli si myslíš, že k tobě budu shovývavý, tak se pleteš!" Cukl semnou, až mi málem vyhodil rameno.

"Nejsem hadrová panenka!" Neodpustila jsem si námitku.

Námitka!

"Budeš všechno, co si jen poručím, takže zmlkni!" Přiblížil se až nebezpečně k mému obličeji. "A pokud ne...." Dělilo nás pár centimetrů. "Tak jsou tady tací, kteří by tvou společnost jistě uvítali." Ušklíbl se.

Raději jsem se odtáhla, avšak to už mě táhl po chodbě.

Poslouchá, co vůbec říkám?... Nejsem hadrová panenka!

Zápěstí mi drtil, mezi jeho dlouhými prsty. Vsadím se, že tam budu mít modřinu.

Když otevřel dveře, do kterých mě hodil. Opravdu hodil.
Tak jsem jen tak tak udržela rovnováhu, abych se na zemi nenatáhla. "Sedni si!" Poručil.

Přešla jsem ke stolu, který byl kupodivu prázdný. Ohledně lidí,- jídla tam bylo dost.

Usedla jsem na židli, která byla nejdál od něj. A zkoumavě sledovala každé jídlo, které bylo připravené na stole.
Měla jsem hlad, ale vzpomínka na to, že ty holky, které to připravovali si nemohli dát nic. Mi kazila chuť na jídlo. "Jez!" Vyslal další příkaz.

Pohled jsem stočila k němu.

Ruce měl položené na stole, byl narovnaný a pohled upíral na mě. Přešel mi mráz po zádech z jeho pohledu, které viděli kdecos.

Ruku jsem natáhla pro jablko, které leželo v malé dřevěné misce. S jablkem jsem si pohrávala a zkoumala ho ze všech stran. "Není to otrávené, tak hluboko bych neklesl." Znovu se ozval.

Projela jsem ho nedůvěřivým pohledem, ale nakonec pohodila rameny. A zakousla se do krásně šťavnatého jabka. Chutná šťáva z jablka mě vrátila do doby, kdy mi jablko mamka krájela na půlměsíčky.

Celou dobu jsme seděli v tichosti. A jediné, co šlo občas zaslechnout, byl zvuk příborů, či talíře.

Zajímalo mě, co semnou hodlá dělat, ale nemohla jsem se jakkoliv ozvat, jelikož nechci, aby mi přilétla facka, či cokoliv jiného.

Nakonec jsem to ale stejně nevydržela. "Co teď semnou hodláš dělat?"

Loki se znuděně protáhl. "Co budu chtít." Odpověděl.

Jsem si myslela, že by se třeba slitoval. A nechal mě. Ne... Nemyslela.

"Vrať se do pokoje... Pokus se utéct a čeká tě trest." Probodl mě pohledem.

Zvedla jsem se od stolu a i s jeho pronikavým pohledem, který jsem cejtila v zádech. Jsem vyrazila do pokoje.

Šla jsem osvětlenou chodbou a mířila do svého pokoje. Bylo tu příjemně, než jsem uviděla nějaké agenty, nebyla jsem si jistá, jestli o mojí přítomnosti věděli. Schovala jsem se za sloup a vyčkávala až projdou.

Ostatní se oddělili, ale zůstal jeden z nich. Měl bílí plášť, který nosí doktoři. V hlavě mi to zničehonic cvaklo. "Ten určitě bude vědět, kdo je můj otec."

Bez povšimnutí jsem se vydala za ním. Vstupoval do dveří, které otevřel pomocí klíče. Pousmála jsem se a rychle vběhla za ním, než se stihly dveře zavřít. "Dobrý den." Usmála jsem se.

Muž přede mnou nadskočil a otočil se čelem ke mně. "Co tu děláte!? Tady nemáte co dělat!" Začal vyšilovat.

Rychlím krokem jsem přišla k němu. Abych si byla jistá, že nic neudělá. "Chci od vás jednu informaci, kterou mi dáte..." Odhodlaně jsem se mu koukala do očí.

"Vám nemůžu dát žádné informace." Odpověděl stručně.

"Chtěla jsem to po dobrém, ale může to jít i po zlém."

😊💞Ach... Nechápu, proč do té školy ještě musím chodit, když stejně jen sedíme, koukáme na film a potíme se. Sice jsem odnášela učebnice, které vážily tunu, ale přesto... Proč? 😂 To tam nemusím trávit půlku dne. A ještě stávat brzo.

😓 Mimochodem.... Netuším, jak to bude v pátek, neboť jedu kempovat. Sice jen na dva nebo tři dny, ale nevím, jestli tam bude signál. A hlavně, celý den někde budu.

Pokud se toho dožiju... Trénink ve 37°-jak hlásí- není úplně dobrý. 🤔💞

Tak se mějte anakondy. ❤️ #ANAKONDATEAM