Až na úplné dno. {Dokončeno}

7#

"Nikdo ani neví, jestli je něco za výhru." Dodá.

"Doufám, že alespoň pizza." Uchechtnu se.

Nebo kebab! Mňamka!

Sedím tu už dost dlouho. Několik lidí už vzali a nevrátili se, takže bych řekla, že akce zachraň si prdel nevyšla.

Mezitím si tady hraju s prsty a přemýšlím nad blbostmi, jestli není lepší kaše s masem, nebo maso s kaší. Ano... Opravdu se nudím.

Sakra, kde jsou Avengers!?

Jsem dost nervózní, jelikož moc bojovat neumím. Jen nějaké chmaty hmaty, ale to je tak vše. "Zvedej se!" Křikne na dívku, která se tu semnou jediná bavila.

Chytne její ruku a škubne s ní nahoru, jelikož ona se k pohybu nemá. "Takhle se chová k dámě?" Nadzvednu obočí.

"Ty máš nějak moc keců!" Propálí mě pohledem.

"Že jo?" Usměju se.

Zakroutí hlavou a dívku pustí na zem. Která se rychle odtáhne.

Muž dojde ke mně. "A to ti dlouho nevydrží." Vítězně se usměje.

"Vsadíme se?" Nevině se uculím.

Jeho odpovědi se nedočkám, místo toho mě vytáhne na nohy. "Dělej!" Strčí do mě.

"Potřebuju navigaci, nevyznám se tu." Pohoršeně se na něj otočím.

Znovu mě šťouchne do zad. A zavede k velké bráně. "Tady si vem nějakou zbraň, hodně štěstí." Ironicky dodá.

Brána se za mnou zavře a jediná cesta vede ven. Podívám se na zbraně umístěné na zdi, které nevypadají úplně kvalitně.

Sekera, která je na půl roztříštěná. Meč, na kterém není rukojeť. "A s tím mám jako bojovat?" Řeknu si nahlas pro sebe.

Prsty přejedu po zbraních, ale ruku stáhnu zpátky, když na nich uvidím krev.

Vezmu si dýku, která leží na zemi v rohu. Usměju se a dojdu k mřížím, které se zvednou.

Dostanu pohled na všechny lidi, kteří se sem přišli podívat. Sedí na velkých lavičkách a všichni koukají jen na mě.
Někteří s úšklebkem a někteří se smutným úsměvem.

Pootočím hlavu na druhou stranu. A střetnu se s pohledem Lokiho, na jeho tváři je vidět spokojený úsměv, který se nesnaží zamaskovat.
Dýku si dám za kraťasy. A vydám se jeho směrem.

Připadám si jak v Římě, kde to takhle přesně vypadalo. Zvednu hlavu jeho směrem, abych viděla do jeho obličeje, který se mi hnusí. Jeho arogantní a povýšený úsměv. Grr!

"Máš možnost se omluvit.... Možná ti bude odpuštěno." Promluví.

Nahlas se uchechtnu. "Opravdu?" Ironicky se zasměju. "A kolik lidí si nechal žít, když tě prosili o smilování? Brečeli a slibovali.... Kolika lidem si daroval život?... Rád slyšíš, aby tě ostatní prosili o milost, ale toho se u mě nedočkáš." Koutek úst zvednu do úsměvu.

V očích se mu objeví hněv. "Co si to dovoluješ?!" Zařve a stoupne si.

Náhle se uklidní a usadí se zpátky na své místo. Usměje se a znovu se na mě zadívá. "Vím něco, co bys ráda jistě věděla..." Promluví. "Pokud vyhraješ... Řeknu ti to." Opět se spokojeně usměje.

"Můžeš lhát.... Si bůh lží." Založím si ruce na hrudi.

"Nemusíš tomu věřit." Řekne s klidem.

Kývnu na souhlas a kdybych řekla, že mě to nezajímá. Lhala bych.

Musím vyhrát!

Otočím se zády k němu a vydám se do středu. Pohled stočím na tribunu, kde sedí Ray a Sam. Sam brečí a Ray se jen tak drží.

Musím vyhrát kvůli nim.

Několik metrů ode mě se zvedne brána a ozve se řev. Oči upírám do tmy, kde se má zjevit můj soupeř.

Zevnitř vyběhne.... "Hulk?" Řeknu nahlas. Odpověď je jeho řev a několika lidí potlesk. "Je po mně..." Nahlas si povzdechnu.

Nemá být hodný a zachraňovat lidi, sakra?!

Jeho oči jsou modré, jako některých, které jsem už potkala. Je ovládaný.

Nestihnu cokoliv říct a jeho mohutná zelená postava se rozeběhne přímo na mě. Těsně uskočím. "Shit!" Zanadávám.

Po rychlém zastavení, který mu musí ničit šlachy a bůhví, co ještě. Zařve a tentokrát se po mně ožene pěstmi.

Několikrát uskočím, než se mi díky mé nešikovnosti povede zakopnout o vlastní nohu.
Narazím si záda, ale to není můj největší problém. Můj největší problém se mě snaží zabít. Přesněji rozmáznout mě, jako hmyz.

Před pěstmi uhýbám sudy. Chvíli doprava a poté zase do leva. Je to taková loterie, pokud uhnete, žijete. Pokud ne, tak máte smůlu.... Akorát, co bych teď dala za loterii.

Když se na chvíli zastaví, rychle vyskočím na nohy. A zdrhám pryč. "Doprdele ptačí!" Řvu všelijaký nadávky, které mi zrovna přijdou na jazyk. "Anakonda obecná!"

Hlavu otočím, abych viděla, jak daleko je ode mě, ale když ucítím prudký náraz. Okamžitě si uvědomím, jak daleko asi je.

Vzduchem letím minimálně tři metry, po kterých si na malou chvíli vyrazím dech. Ruce a nohy mám odřené od kamínků, které se válí po celé zemi.

Připadám si, jakoby mě někdo strčil ze srázu. A ten někdo byl Hulk.... Pěkně agresivní Hulk.

Nestihnu se ani postavit a to zelené monstrum mě drží pod krkem. A zvedá několik metrů nad zem. Nohama se naposledy dotknu země. A začnu lapat po vzduchu, který se né a né dostavit.

Lidi okolo mě si ani nedokážu všímat, jelikož přestávám vidět a slyšet. Koukám přímo do jeho chladných očí. Které se lesknou, jako dva diamanty.

💞Taaak.... Jsem ráda, že něco jako wattpad mám, neboť to je to, co mi vždy zlepší náladu. Protože teď je to potřeba. 🤦 Pokud mě sledujete na ig, tak asi tušíte.

🍀💕 Mimochodem... Dneska jsem napsala poslední kapitolu, ale vás čeká ještě spoustu. 😃💞 Takže nemějte strach!

Mějte se krásně Fregatky. 😂💕