Až na úplné dno. {Dokončeno}

17#

Ray a Sam jsou oba v pořádku. Proto jsem se s nimi chtěla sejít, aby jsem je konečně viděla. Bez jakýchkoliv problémů.

Tony mi nechal poslat pro motorku, takže si tam můžu dojet, akorát berle jsou větší problém. Naštěstí Sam říkala, že doma nějaké má. A může je vzít sebou, abych mohla chodit.

Zrovna jedu na místo určení, což je malá kavárna kousek odtud.

Miluju ten příjemný vítr, který naráží do mého těla a motorky. Mám pocit volnosti.

Vydechnu přebytečný vzduch a přidám. Před kavárnou spatřím své dva kamarády. Zastavím motorku, vyndám klíčky a i přes pichlavou bolest v noze, se k nim rozeběhnu. "Panebože! Tak ráda vás vidím!" Pevně je stisknu v objetí.

"Sakra Elis, ani nevíš, jaký strach jsme měli! Tohle už nám víckrát nedělej!" Dal mi pusu do vlasů Ray.

"Ray má pravdu, ani nevíš... Eeee... Sakra! Jsem tak ráda, že si v pořádku!" Kvůli jejímu objetí mi docházel vzduch. "Tady máš berle." Zasmála se Sam.

"Mrzáčku!" Vysmál se mi Ray.

"Kdyby vás převálcoval Hulk, tak kdo by byl mrzáček, že?" Oplatila jsem jim to. "Slovo mrzáček by bylo to lepší oslovení..."

"Za záchranu.... Tě zveme na kafe a bonus...." Začal dělat, že bubnuje. "i zmrzku!"

"Beru!" Zmáčkla jsem mu tvářičky.

"Auu!" Zaskuhral.

"Ale nebreč!" Vyplázla jsem na něj jazyk. "Pojďte, jdem si sednout, bolí mě nohy." Tentokrát jsem zaskuhrala já.

Raye jsem přerušila syknutím, aby se neopovážil ani ceknout, což se smíchem přešel. "Béé!" Uslyšela jsem potichu Raye, který narážel na mě.

"Slyším tě!" Otočila jsem se. Tentokrát se smála Sam.

Sedli jsme si do kavárny, kde jsem si objednala ledové kafe se šlehačkou a zmrzlinou. Mňamka.

"Za tu dobu, co si byla mimo se všichni zbláznili.... Jsme pro ně hrdinové, takže skoro všude jsme pronásledováni, což jistě zachvilku zjistíš. Dokonce jsme v novinách, ve zprávách a na bilboardech." Vyprávěla Sam.

"A že to nikam nedopracuju!" Narážela jsem na našeho učitele, který mi tohle říkal minimálně pětkrát za půlrok. "Teď můj ksicht uvidí všude!.... Žije vůbec?" Zeptala jsem se.

"Ano, ale škola je teď zrušená, taktéž zkoušky!" Zaradoval se Ray.

"Takže z nás budou blbečci.... Žádná změna." Odfrkla jsem si.

"A je pravda... Že tvůj otec..Je.. Tony Stark?" Zeptal se s nadzvednutým obočím Ray.

"Ano." Vyklopila jsem.

"Aha..." Posmutněli.

"Ale nebojte! Budu furt stejná- drzá, arogantní a sexy." Ujistila jsem je.

"Mike už se po tobě schání." Ten mi tak chyběl.

"A koukám, že není jediný..." Sam koukala nějak do strany, proto jsem se tam podívala také.

"No to snad ne..." Vykulila jsem oči. Za oknem se k nám blížili fotografové a reportéři. "Můžu mít chvilku klid?" Podívala jsem se do stropu, jakoby mi měl odpovědět.

Když se všichni nahrnuli dovnitř, čekala jsem co přijde. A nemusela jsem čekat dlouho, jelikož to z nich střílelo lépe jak z ákáčka.

"Jak jste to dokázala? Jste dcera Tonyho Starka? Patříte do Avengers? Jste tajný agent? Měla jste něco s Lokim? Kde je Loki? Co říkáte na to, že jste hrdinka?"  Všechny tyto otázky z nich padaly.

"Takže..." Odkašlala jsem si. Všichni začali poslouchat. "Dala jsem mu kebab a on se vzdal.... Ne, jsem babička Tonyho Starka.... Ne, patřím do klubu VšechnoMámUPrdele.... Ne, jsem Unicorn.... Pět dětí, jednoho psa a lenochoda.... Zrovna v mé posteli.... Prostě jsem nejlepší." Usmála jsem se a následně si stoupla. "Zrádci." Pošeptala jsem svým kamarádům, kteří si vzali brýle a kapuci.

S úsměvem jsem se dobelhala pryč. A vyjela zpátky domů. Moderátory a podobné krysy jsem nechala za sebou. S otevřenou pusou a se zodpovězenými otázkami.

Motorku jsem zaparkovala do garáže, kterou mi láskyplně otevřel Jarvis. "Děkuji Jarvísku!" Poděkovala jsem mu.

Nastoupila jsem do výtahu. "Měl by ti Tony nastavit puberťácké chování." Zkousla jsem si ret. "To by byla prča!" Luskla jsem. "Takhle mluvíš až moc dospěle a formálně."

"Můžete to zkusit navrhnout slečno." Odpověděl.

"Ne, navrhujeme spolu, takže mě v tom nenecháš!" Zamračila jsem se, ačkoliv netuším na koho.

"Pan Stark mi zakázal, abych vás tam pustil." Změnil téma! Vážně?!

"Řekni mu, že se tam prostě dostanu, takže ať mě pustí, jelikož jsem mrzáček." Udělala jsem smutnou.

"Máte jít do svého pokoje." Než jsem stihla cokoliv říct, výtah už jel nahoru.

"Jarvisi, já chci tam!" Začala jsem se vztekat.

"Omlouvám se slečno, ale napříkaz pana Starka." Já mu dám!

Jak chce.... Jak chce.

"Kde je poschodí?" Počkala jsem na odpověď a vydala se k poschodí, které bylo tak zvláštně, že bych si ho ani sama nevšimla.

Jelikož to bylo jedno poschodí, neměla jsem problém. A berle, které jsem si vzala, mi pomáhaly.

Skákala jsem po schodech jak kamzík.

Roztomilé.

😃Dneska jsme ušli 20km. A jediné, co jsem za celý den jedla je- čínská polévka, dortík. 😂❤️

Večer tu bylo docela fajn, takže jsem spala v tričku. Teď jsme jeli karaoke, takže rodiče a známý z nás měli radost. 😂😃

Mějte se 💞

A
N
A
K
O
N
D
Y