Až na úplné dno. {Dokončeno}

15#

Tony
Tak moc mě to mrzí, všechno. Kdybych se třeba více snažil, Elis by byla v bezpečí domova. A žádný Muflon by ji neohrožoval na životě.

Snažil jsem se jí zabezpečit, ačkoliv o mně věděla jen z televize. Já o ní toho věděl dost. Bylo mi jasné, že peněz by neměla dost. A sociálka by si ji vzala, všechno jsem to zařídil, peníze ji dal, jako za její matku.

Nemohl jsem ji mít, byla by v nebezpečí, ale i přes všechnu péči se mi to nepovedlo.

Už měsíc leží na lůžku. V sobě má kapačky a je napojená na nějaké přístroje.

Momentálně sedím na křesle vedle její postele.

Nechal jsem si ji dovést domů, musím mít o jejím stavu přehled. A hlavně mít jistotu, že se k ní dostává ta nejlepší péče.

Bruce tvrdí, že pokud se do pár dní neprobudí.... Tak moc doufám, že se to nestane. Musí tu semnou zůstat, teď když ví pravdu.

Nenávidím toho Muflona. Chuť zabít ho, byla tak silná, chtěl mi vzít něco moc ceného. Něco, co pro mě moc znamená, ačkoliv bych to možná neřekl nahlas.

A pokud se probere, co když si nic nebude pamatovat? Otřes mozku by mít neměla, ale co když.

Ach... Tolik otázek.

"Zvládne to." Na rameno mi položí chlácholivě ruku.

"Ale... Co když ne?" Pohled stočím na Pepper. "Je to má jediná dcera, chci, aby tady semnou byla.... Chci být dobrým otcem, kterého si zaslouží po tom, co objetovala a co si prožila. Tak moc chci..." Tvář si vložím do dlaní, aby nikdo neviděl mé slzy.

"Všechno dopadne dobře." Pepper mě obejme. "Musím jít, mám toho hodně na práci." Pohladí mě po vlasech.

Uslyším cvaknutí dveří, které značí, že už odešla.

"Věřím, že to zvládneš. Si Stárková."

Elisabeth
Nedokážu vám ani popsat, jak moc zvláštně se cítím. Tělo chvíli značí bolest, poté zase nic. Mozek je chvíli šťastný, smutný, naštvaný.... Mám snad krámy?

Zamručím kvůli sluníčku, které mi svítí do očí.

Počkat, co?!

Oči rychle otevřu, ale urychleně je zase zavřu, kvůli nepříjemně silným slunečným paprskům. "Já žiju..." Řeknu nahlas dost jasný fakt. "Já fakt žiju..." Mé srdce poskočí radostí. "Můžu dál všechny srát!" Zaraduji se.

Podruhé za tento den se pokusím otevřít oči. Konečně si zvyknu na sluneční paprsky, ale objeví se další věc, kterou absolutně nechápu. "Kde to jsem?" Vyslovím nahlas.

"Jste v Avengers Tower, slečno." Ozve se příjemný hlas.

"Kdo si a hlavně, kde si?" Optám se a nepřestávám se rozhlížet.

"Jsem Jarvis, umělá inteligence vytvořená panem Starkem." Odpoví.

Zmateně chvíli koukám před sebe, abych si utřídila myšlenky. A vrátila se tak nějak do reality.

Posadím se a opřu se o křídlo postele. Všechno začnu očima zkoumat. Když v tom někdo vletí do pokoje. Na posteli poskočím. "Infarkt!" Zařvu.

"To bych měl spíše říkat já." Zamrká několikrát Ironman, neboli Tony Stark.

"Vy jste se probudil v cizím prostředí, kde na vás začala mluvit umělá inteligence a do místnosti vám vběhl miliardář?" Podotkla jsem.

"Pravda.... To se zatím nestalo." Pohodil rameny. "Jsem tak strašně rád, že si konečně vzhůru!" Vtáhne mě do pevného objetí.

Ruce nechám volně na peřině a několikrát zamrkám. Cože se právě stalo? "Ehmmm." Odkašlu si po chvíli.

"Abych tě uvedl na pravou míru... Budeš to chtít vysvětlit, že?" Zeptal se.

Zmateně jsem přikývla a počkala, až se usadí. "Hned potom, co si nás zachránila si omdlela.... Všechny lidi jsme zachránili a vše se vrátilo do normálních kolejí, až na to, že ten hajzl je na zemi. A navzájem si ho střídáme.... S.H.I.E.L.D.u přišlo inteligentní, aby jsme my hlídali Lokiho. Naštěstí já ho ještě nedostal, čemuž může převelice děkovat.... Tebe ale zranil natolik, že si bojovala o život. Byla si více než měsíc v kómatu a nikdo nevěděl, jestli přežiješ, ale já nepřestal doufat...." Celou dobu jsem se snažila všechno pobrad.

"Ehm.... Jo... Jasný... Eeee..." Vydávala jsem prazvláštní zvuky. "A... A ty si můj..." Nedokázala jsem to říct.

Bála jsem se snad pravdy, nebo čeho?

"Otec..." Dopověděl za mě. "Ano, jsem." Nervózně se usmál.

Opravdu jsem dostala Tonyho Starka do nepříjemné situace? Ale víte co? Já jsem na tom ještě hůř.

"Panebože..." Přikryla jsem si ksicht peřinou. "To je jen sen.... Jsem mrtvá..." Snažila jsem si cokoliv vsugerovat.

"Nechám tě o samotě, aby sis to nechala projít hlavou." Slyšela jsem jak se zvedá a následně odchází pryč. I dveře, které se po jeho odchodu zavřeli.

"Loki mě předrogoval!" Zakňučela jsem.

👌😁Sakra... Máme jet kempovat. A já ještě nemám pořádně sbaleno. ❤️😂 Nevadí, nevadí....

Snad se vám další kapitola líbila. 💕

Papinky, topinky. ❤️