Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

5.-Dennodenní papírování

Konečně se nám tu objevuje Tordoš XD Tordův pohled :

Od té pohromy uběhlo něco málo přes měsíc a mé jizvy se docela zahojily. Spousta z nich však zůstala viditelná a na obličeji takových bylo nejvíce.
Neustále jsem na to musel myslet. Nešlo to vyhnat z hlavy. V hlavě mi zněly neustále dva hlasy. Jeden z nich mi říkal :
Znčil jsi vše co jsi kdy měl. Ztratil jsi přátelé, přišel o ruku, přišel o rozum..

Ten druhý jako by to viděl úplně z jiného úhlu. Pro mě toho lepšího.
Pro každý svůj vyšší cíl člověk musí něco obětovat. Nyní jsi onomu cíli mnohem blíže. Jsi zcela v utajení. Máš armádu a s tou rukou jsi nyní silnější. Co jiného si jen přát? 

Jedna z věcí, na kterou se také nedalo zapomenout byl moment, kdy mě Paul s Patrykem přivezli zpět sem na základnu a vedli mě k místnímu medikovi. Jako všichni ostatní zdravotníci tady, byl bývalý student zdravotních věd, ale svá studia předčasně přerušil a skončil zde.
Celou cestu autem mi v hlavě splašeně poletovaly myšlenky. Nebyl jsem schopen si v hlavě nic urovnat. To jsem na sobě ale nedal znát.
Když jsme ale prošli branou vedoucí na základnu Red army, všechny myšlenky, jakoby byly pryč.
Lidé, jenž stáli zrovna v té době, co jsme vstoupili, okolo, nás pozorovali.
Pozorovali každý náš krok. Ale hlavně mé kroky. Velmi mě to znervózňovalo. Přeci jen vidět mě v tomhle stavu nebylo na denním pořádku a já na něco takového nebyl připraven.
Své zraky ale upínali hlavně na mou těžce poraněnou ruku a znetvořenou tvář. Bylo to pro mě ponižující. Za žádnou cenu jsem na sobě nesměl dát nic znát.

Po návštěvě onoho nedostudovaného medika jsem musel na myšlenku, že někdy zase spatřím svou pravou ruku zapomenout.

Teda pokud bych si ji jako nějaký podivín neuschoval do chladícího boxu a..

No radši zpět k věci.

Zkrátka místo své ruky jsem měl nyní robotickou.
Celá byla vytvořena z pevného a kvalitního kovu a některé části byly dokonce i z oceli. Všechny její části byly propojeny kabely, které z venku zakrývala věc napodobující kloub. V rameni té protézy byly další drátované obvody, které byly propojeny s mou nervovou soustavou, což mi umožňovalo ruku bezstarostně ovládat.
Celá paže byla pokryta nátěrem rudé barvy. Barvy, jenž se podobala barvě krve.

Měl jsem ji již dříve připravenou na jeden z mých projektů, ale pro tohle, jako by byla stvořená.
No částečně vlastně byla stvořena pro podobný účel. V době, kdy jsem na základně měl spoustu času a nebylo takřka co na práci, seděl jsem hodiny ve své "dílně" a montoval robotické skoro kopie mých obou paží. V tu dobu jsem si ještě nebyl vůbec jist, zda mi budou, co k čemu, ale svůj účel alespoň jedna z nich již našla.

Když mi zdravotník sdědil, že mi budou muset amputovat ruku, na chvíli mě to zarazilo. Věděl, že je na tom dost špatně, ale že až takhle moc?
S tím už jsem zkrátka nepočítal.
"Vždyť máš tu robotickou paži, ne?"
Prolomil ticho Paul. Jakoby mi ze tváře vyčetl, nad čím zrovna přemýšlím.
Dosti mě tou větou překvapil. Myslel jsem, že o mém projektu vůbec neví.
Když v tom jsem si vzpomněl, že v době, kdy jsem na tom pracoval, mi vtrhnul do kanceláře a tak všechno, co bylo původně tajné, spatřil a tak již nebylo možné to před ním skrývat. Vlastně jsem ani já sám nevěděl, proč jsem to tak tajil.

Poté, co kus kovu nahradil mou zdevastovanou pravačku, musel jsem si na to poměrně dlouhou dobu zvykat. Vlastně jsem si na ni zvykal ještě teď.
Zprvu jsem v ní neměl vůbec cit. Bez rozdrcení hrnku jsem se zkrátka napít nedokázal. Měl jsem často pocit, že ta protéza si dělá jen co chce a v některých případech to byla i pravda. Sem tam mě z ničeho nic udeřila a nebo probořila zeď.
Časem jsem ale pár věcí stačil vychytat, ale vypadalo to, že je ještě na čem pracovat.

Více práce mi ale dal návrat k velitelství Red army.
Byl jsem docela dost dnů pryč a ten robot byl nemalou finanční zátěží.

Většinu dnů jsem tady strávil papírováním...
Umíte si představit, že se ráno probudíte a už si myslíte, jak si dne užijete, když v tom spatříte hromady papírů, které leží na vašem pracovním stole a čekají na vyplnění.
A těch papírů ještě neustále přibývalo!
Můj denní plán byl zkrátka jenom papírování a papírování... Aneb otrava a otrava.

Už dlouho jsem nedělal nic jiného.

No..teda, když nepočítám jídlo a spánek....

To je ale snad jasné že jíst a spát se musí... To zkrátka nepočítám.

Ale říkal jsi že jsi nedělal nic jiného než papírování a..

To se nepočítá!

Ale..

"Aaaaaghh! Zabte někdo můj vnitřní hlas!"

"Jsi vpohodě Torde?"
Vešel dovnitř Patryk. To mi tu tak scházelo.

"Proč bych nebyl?"
Odpověděl jsem na otázku otázkou. Přeci jen se na tohle neptá denně a je lepší si zjistit, co si myslí.

"No já nevím, ale když člověk křičí Zabte někdo můj vnitřní hlas! Tak předpokládám že úplně vpohodě nebude."

To snad ne! Já to asi vážně řekl nahlas! Den prostě nemohl začít lépe!

"Já jen... Už mi to papírování leze na mozek."
Podepřel jsem si hlavu rukou, přičemž jsem seděl v křesle u svého mohutného dřevěného stolu, jehož plochu pokrývaly převážne papíry a jedna stolní lampička.

"A právě proto jsem tu... Musíš odsud vypadnout a jít se alespoň někam projít!" řekl a usmál se. Snad jen proto, aby nahodil lepší atmosféru a nebo aby naznačil že to myslí pro mé dobro. Nad tím jsem už zkrátka nepřemýšlel.

"Nejdříve si tu ale musíš udělat světlo!" Ani na chvíli nezaváhal a už se řítil k oknům. Jedním rychlým pohybem ruky roztáhnul mohutné záclony a pod nimi vysunul žaluzie.
Okamžitě mě oslepil ten nával světla.

"To nemůžu! Mám tady moc práce! A navíc mi to teda moc neusnadňuješ! Jak mám podle tebe slepý vyplňovat ty papíry?!" Teď už jsem neseděl. Opíral jsem se rukama o stůl a už se chystal znovu zatemnit místnost.

"Hele nepřeháněj! Uklidni se."
Blížil se nebezpečně ke mě a působil spíše jako nějaký krotitel tygrů, než jako věrný kamarád.

"Ale já mám vážně moc práce!"
Znovu jsem si sednul a začal rovnat hromádky různých papírů.

"Já vím... A Paul nese ještě další, ale.."
Nestačil dokončit větu.

"Cože? Tak ono je toho ještě víc?!" rázem bylo o důvod více,proč tu zůstat.
"... Super... Vážně super!" dodal jsem ironicky a chytnul se levačkou za hlavu.

Ve dveřích se objevil Paul držící onu zmiňovanou hromadu papírů. Vážně toho nebylo málo!

Vzdychl jsem. Však jsem měl taky na to právo...

" No tak to sem polož." pokynul jsem Paulovi a ten svižným krokem vešel do mé kanceláře. Položil... No 'položil'.. Ehm.. Spíše hodil to na stůl a už jen čekal, co se stane.
Stalo se přesně to, jsem očekával. Celé se to rozsypalo, já na to jen utrápeně pohlédl, vzdychl a podíval se na Patryka, který vypadal že se tím velmi bavil.

"A to je důvod, proč tě chci vytáhnout ven." ještě pořád se tak hloupě usmíval.

Čauky tady Basic ^w^
Krapet jsem se rozepsala a tak tu máte 1187 slov X'D.