Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

18.- Fňukna

Tordův pohled :

Jel jsem v autě s lidmi, kterým jsem se tak dlouho vyhýbal...
Bál jsem se... Bál jsem se, jak se zachovají, když se vrátím.
Vžyť oni mi tak věřili a já.... Já je zradil.

Musel jsem... Bylo to přátelé nebo armáda. Alespoň tak to vždy říkával otec. No.. Ten je nazýval spíše jinými a urážlivými výrazy než jsou přátelé. Ale na tom už nezáleží.

Nesnesl pomyšlení na to, že bydlím se svými přáteli a už vůbec si nedělám těžkou hlavu s armádou a jejím chodem. Vždyť jsem měl být jeho následníkem... Budoucím Red Leaderem.

Jednou večer mi přišel od něho dopis, kde psal, ať ihned i se svými věcmi dorazím na základnu,že je to nezbytně nutné.
Důvod tam už napsán nebyl.

Ještě v ten den jsem si balil věci a přemýšlel nad tím, proč mě tam otec chce a co řeknu klukům.
Byl jsem silně zmaten.
Hlovou se mi honily jen samé temné a smutné myšlenky.

Další den ráno jsem odjel.
Při loučení jsem zachoval kamennou tvář, ale uvnitř mi bylo docela smutno. Při pomyšlení na to, že své přátele už nejspíše nikdy neuvidím mi bylo ještě hůř.
Tom mi byl celkem ukradený, ale Edd... To byl vážně opravdový kamarád! Vždy mě podržel.

Zaklapl jsem kufr, nasedl do auta a nastartoval. Čekala mě nová etapa života. Neměl jsem žádné ponětí o tom, na jak dlouhou dobu se tam zdržím a už vůbec, co mě tam čeká.

Když jsem se dostavil na místo, hned u brány mě přivítali dva vojáci. Oba dva byli o něco málo starší než já... Odhadoval jsem, že jim bylo něco kolem dvaceti let. To já byl v té době čerstvě plnoletý.

Dovedli mě ke kanceláři mého otce a odešli. Nechali mě samotného stát před mohutnými dřevěnými dveřmi.
Pomalinku jsem je otevřel a vešel dovnitř. Nikdo tam nebyl. Porozhlédnul jsem se kolem. Nikde nikdo. Podíval jsem se na stůl, zda na něm neleží nějaký vzkaz.... Nic.
Otočil jsem se a už jsem kráčel ke dveřím, když v tom se zpoza dveří, kterých jsem si před tím nevšimnul ozval kašel.

"Kdo tam je?" řekl jsem roztřeseným hlasem a pomalu se blížil k těm dveřím.
"Synu. Jsi to ty?" ozval se hlas, který mi byl tak povědomý.
Vešel jsem do té místnosti a spatřil jsem svého otce, jak obvázaný fáčy leží na posteli a u něho stojí doktor s deskami, na kterých jsou papíry a něco v nich kontroluje .

"Pojď blíž synu..." zasípal otec skoro neslyšně. Poslechl jsem ho a opatrně jsem k němu přistoupil.

"Co... Co se stalo?" byl jsem tím pohledem zděšen. Čekal jsem že si bude chtít promluvit. Ale ne na smrtelné posteli.

"Zúčastnil jsem se jedné z bitev... A byl jsem těžce zraněn.... Ale to teď není důležité..." do očí se mi hrnuly slzy. Přestože se mi otec skoro celý život nevěnoval a své dětsví jsem prožil v armádě, kde mě hlídali vojáci, měl jsem ho rád. Když už jsem neměl mámu, měl jsem jeho. Byl na mě krutý a dokonce mě v dětství i bil, ale až když jsem dospěl, pochopil jsem proč. Chtěl ze mě mít silného a zdatného muže, který se po jeho smrti postará o Red army.
Snažil jsem se slzy zadržet. Vzlykat před ním mi připadalo jako zbabělost a shazování své důstojnosti. Připadal jsem si hloupě.
Na chvíli jsem se věnoval pozornost medikovi stojícímu u něho. Pročítal všechny ty lékařské záznamy a nevypadal z toho moc nadšený.
Zaregistroval, že ho pozoruji a tak se na mě podíval pohledem, z kterého lze vyčíst jen jediné...

PŘEJI UPŘÍMNOU SOUSTRAST

Do očí se mi začaly prudce drát slzy. Neudržel jsem to a po tvářích mi začaly stékat přímo proudem.
Věděl jsem, že to otec vidí.
Z ostrého obrazu se staly jenom barevné fleky. Slzy mi zaplnily oči a já neviděl, jak se můj otec tváří. Byl děsný pocit. Být pozorován všemi v místnosti a zrovna když jsem vzlykal. Příšerné! Připadal jsem si jako nesmírný slaboch.