Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

29.- Otřes mozku

Patrykův pohled :

Bylo takové pozdější ráno a já jsem zrovna odcházel z ranního tréninku, neboli, jak se také říká, rozcvičky. Vždy jsme to měli s Paulem na starost, ale nyní jsem ji vedl jen já. Zkrátka zaspal. Prase líný.. Echm.. Raději zpět k tématu, pomlouvat ho můžu později.
Prostě jsem si dložil na pokoj pár věcí a vydal se na pokoj Paula, za účelem ho vzbudit.

Uchopil jsem kliku a s poměrně velkou rychlostí otevřel dveře. Neotevřely se však úplně - dokořán. Do něčeho narazily a zadrhly se.

"AU!" ozvalo se zpoza dveří.
Nakouknul jsem dovnitř a při menším obhledáním jsem zjistil, že to byl Paul ležící na zemi.
"Vždyť mi ještě způsobíš otřes mozku!" trochu si zanadával, posadil se a chytil se rukou za hlavu.

"Tak co se válíš po zemi?" ušklínul jsem se a on se jen zamračil.

"Já za to nemůžu" vymlouval se "Prostě jsem asi v noci spadnul z postele."

"Když říkáš.. Jsem tu ale hlavně, abych ti řekl, že jsi zapoměl na ranní rozcvičku, za chvíli bude snídaně, ale hlavně, abych ti řekl, že jsi prohrál sázku" nasadil jsem škodolibý úsměv a čekal, až se k tomu nějak vyjádří.

Nemotorně se zvedl do stoje a i v tom ubohém pyžamu skládajícího se z dlouhých kalhot a trika s dlouhým rukávem se tvářil přímo triumfálně.
"Tak to si jen myslíš" nasadil široký úsměv a já jsem tam jen zůstal stát a čekal, zda z něj ještě něco vypadne.

"Jasně" odsekl jsem "....včera z tebe šel nikotinový odér cítit na kilometry daleko." S ním však tato připomínka ani nehla. Ba naopak. Usmíval se vítězně i nadále. Na chvíli jsem měl pocit, že to, co jsem zrovna řekl, očekával.

"Tak počkat..." v tu chvíli mi to došlo... "Nevzal jsi náhodou včera z Tordovy pracovny ten doutník?" se stálým úsměvem na tváři přikývl.
"To je ale podvod!" vykřikl jsem rozhořčeně.

"Jaký zase podvod?! Jasně se řeklo 'den bez jediné CIGARETY' " vznesl námitku s velkým důrazem na poslední slovo.

"Ty hajzle"

"Říkej si co chceš, ale ty klíče jsou moje!" nazul si boty a se silným jevením nezájmu k mé rozhořčenosti, mě obešel a dostal se tak ven na chodbu.

"Kam jdeš?!" křiknul jsem, když jsem se otočil a zjistil tak, že si to na pohodu šine chodbou v pyžamu.

"Ty klíče jsme dali do Tordovy kanceláře, ne? Tak jdu tam"
Vyrazil jsem za ním. Pár okamžiků na to jsem ho doběhl a šel tak po jeho boku.

Bylo to tu téměř vylidněno. Všichni se totiž shromáždili v jídelně za účelem se najíst. Měl jsem také hlad ale shledem okolností to vypadalo, že se se snídaní budu muset rozloučit a počkat si až na oběd.

Když jsme však došli do velitelovy pracovny, přestal jsem přemýšlet nad jídlem, jelikož moji pozornost upoutal Paul, který vypadal, že si nemůže vzpomenout, kam ty klíče vlastně ukryl.

Prohrabával všechny možné šuplíky, poličky, přihrádky a skříně. Panikařil.
Nechal jsem ho hledat. Vždyť jeho výhra mohla být nakonec i prohra. No ne?

No.. Mohla.. Ale kdybychom ty klíče vážně ztratili, byl by to strašný průšvih a já bych byl do toho zatáhnutý taky. Jako vždy.

Po tomto uvědomění jsem se rozhodl Paulovi pomoc hledat a téměř jsem zpanikařil též. Přišlo mi to tak stupidní.... Vždyť kvůli tak drobné věci se nikdo nedostane do a ani ze základny pryč.
Povzdechl jsem si. Tohle hledání ztrácelo svůj smysl. Prohledali jsme vše co se dalo a klíče nebyly k nalezení. Sice jsem pochyboval, že budou v šuplíku s Tordovou úchylnou mangou, ale i tak jsem ho prohrabal, a však nikde nic.

Alanův pohled :

Již od sedmi hodin ráno jsem byl na nohou a pracoval v laboratoři, ve které jsem společně s dalšími mediky a chemiky trávil téměř každý den. Ještě před svou prací jsem ale oknem ze svého pokoje pozoroval ranní rozcvičku vojáků. Těch vypatlanců, jejiž jediné poslání je zabíjet.
Slepě následují svého velitele a poslušně poslouchají jeho rozkazy. Zcela loajální.
To my tady byli zcela jiní. Podle své specializace jsme měli rozdělené úkoly a společně je plnili.
Posouvali jsme výzkum a vědu vpřed.
Naše poslání mělo hlubší význam než jen zabít.
Ovšem že naše vynálezy byly k vraždění také využívány, ale i tak to bylo jiné. Díky nám na tom byla armáda lépe. Byla vyspělejší a modernější. Díky zbraním námi navrženými a vytvořenými na ni nikdo z nepřátel neměl. Neměla konkurenci!

Red Leader byl na svůj tým vývojářů pyšný, a však mě zas tak v oblibě neměl. Nechci nijak donášet, ale jsem si až jist, že v tom má prsty Paul.
Velitelův pobočník a dutohlavec jako ostatní. Neustálého si vymýšlí problémy, kvůli kterým se se mnou pak hádá a plýtvá tak nejen svým, ale hlavně mým časem.
Nemá nic na práci a tak jen otravuje ostatní. Kvůli tomu, že je s leaderem bůhví proč takový kámoš se cítí a chová jak pán všeho tvorstva. Je to strašný vůl.

Zvedl jsem ze stolu hrnek své ranní kávy a usrkl z něj. Vstal jsem ze židle a vrátil se zpět k výzkumu poměrně nově objevenému viru. Na první pohled se jevil normálně, jako běžná chřipka, a však při bližším zkoumáním pod mikroskopem se dalo zjistit, že struktura je velmi odlišná a buňky se chovají agresivněji.
Návlekl jsem si gumové rukavice a z pod stolu vytáhl plastovou krabici. Spíše takový chladící box. Pomalu jsem ho otevřel. Z nádoby se linul nasládlý pach krve.
Tak trochu jsem doufal, že když tam dám ten led, tak to tak zapáchat nebude... Pomyslel jsem si a pipetkou nabral vzorek viru z kádinky.
Ztiskl jsem pipetu a nakapal jsem tak onen vir na tělo mrtvé krysy.

"Jestli to vyjde, bude to znamenat velký převrat" zašeptal jsem a zavřel box.

Tak tady je konečně po dvou týdnech ta kapitola 😅Trvalo to dlouho, ale je tady 😁 Ale omlouval se za tu dlouhou dobu čekají...

Vaše Basic a o týden opožděná kapitola :]