Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

31.- Hajzl

Red army - místo plné lidí, jejichž sny pohřbil život a jejich motivaci odvál čas. Spousta z nich už dávno nevěřila na lepší zítřky. Vždyť pro to neměli ani důvod.
Jejich dříve radostí naplněné životy zkřivily nemilosrdné osudy, které je potkaly.
Byli zde lidé, co se s krutostí ve světě již smířili,ale byli zde i tací, co se nezmohli na nic jiného, než bylo pomlouvání té nespravedlnosti.
Spousta z nich původně neměla ani domov, práci, či rodinu.

Vojáci byli muži, kteří pokaždé riskovali život, přičemž jen hrstka z nich věřila, že to přežijí.
Ale nejen oni byli životem zlomení lidé. Vždyť tato armáda zahrnovala spoustu dalších oborů, bez kterých by byl její chod mnohem náročnější. Ba dokonce i nemožný.

A právě v těchto odvětvích se nacházely i ženy. Nebylo jich zde zrovna hodně, ale co se do počtu týče, nejvíce jich bylo ve zdravotním oddělení, o trochu méně v tom chemickém, poté v IT a nejméně v oboru zabývajícím se konstruktérstvím a vývojem zbraní.
Byla zde totiž jen jedna jediná...

*********************************

Chýlilo se k poledni a paprsky slunce procházející okenicí v místní chemické laboratoři zdobily bílý pracovní plášť přicházející dívky.
Své světle blonďaté kadeře měla sčesané do poněkud rozcuchaného drdolu a sepnutého černou gumičkou.
Pod jejíma sytě zelenýma očima se jemně rýsovaly temné půlkruhy způsobené nedostatkem spánku. A na hrudi měla připnutou kartičku se jménem jako všichni ostatní v místnosti.

Zase pozdě. Proběhlo hlavou muži, jenž seděl u pracovního stolu a zapisoval jakékoliv změny na pozorovaném objektu.
Zapáchající krysa neprojevující ani nejmenší známku života však žádnou významnou neprošla. Jediné,co se stalo bylo zesílení jejího nepříjemného odéru. Povzdechl si a opatrně pohlédl na přicházející chemičku.

Její pracovní boty s tichým klapnutím střídavě dopadaly na podlahu poskvrněnou chemickými sloučeninami a špínou z obuvi lidí , kteří sem každodenně přicházeli pracovat.

Když dosedala na své místo u onoho stolu, mladík s vlasy zbarvených do tmavé blond s téměř hnědými kořínky a občasnými oříškově zbarvenými pramínky svého neobvyklého a rozcuchaně působícího sestřihu, se donutil odvrátit od ní zrak a opět se věnovat své práci, která měla v budoucnu znamenat velký převrat ve vědě.

Pokaždé, když se na ni podíval, pociťoval o něco málo více stresu, než běžně. Nechápal to. Ale jedna z věcí, co mu rozum nebral, byla ta, že na ni až podezřele často myslel.
Že bych k ní opravdu přeci jen něco cítil?
Tuto otázku si pokládal poměrně často ale odpověď byla vždy ne, nebo také : to není možné.

A co se oné dívky, jménem Hazel týče, snažila se sice oblékat v klučičím stylu, už jenom z toho důvodu, že zde bylo málo žen a ona nechtěla příliš vyčnívat z davu a taky kvůli případným obtěžováním ze strany 'divných chlapků', jak jim vždy říkávala.
Alanovi ale i přes to vše připadala tak nádherná. Nechtěl si to připustit, ale bylo tomu tak.

Z ničeho nic, v tom tichu panujícím v chemické laboratoři se ozvala rána. Nebylo pochyb, že původcem onoho hluku byly poškozeny dveře. V momentě se v nich totiž objevila velká díra. A dokonce i něčí noha. Noha na chvíli zmizela, to, co zbylo ze dveří se otevřelo a objevili se za nimi dva stejně odění vojáci.

"PAULE! Ty dveře mají kliku!"

"Měly..." odvětil jmenovaný a svou pozornost nyní věnoval jiné osobě.
"Hej Anále! Máme tu takový... Menší problém"