Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

30.- V opilosti nejdál dojdeš

"JAK MI CHCEŠ TOHLE VYSVĚTLIT?!" dva muži sedící v autě se horlivě hádali. Třetí tiše naslouchal a doufal, že to brzy skončí. Nesnášel, když se jeho přátelé dohadovali. Bylo mu z toho smutno. Cítil se pak jaksi opuštěný. Sám ve víru nenávisti a vzteku.

"Proč bych ti to měl vysvětlovat? Vždyť ani sám nevím, jak jsem se tam dostal!" pravil rozhořčeně muž sedící na zadní sedačce, hned za řidičem. Jeho dech byl silně cítit po alkoholu. A i přes silnou bolest hlavy měl ještě dosti sil na zúčastnéní se této diskuze. Spíše hádky.

"Tak fajn... Jak chceš. Ale ode dneška pro tebe platí přísný zákaz vycházení!" vykřikl hnědooký mladík. Vytáhl klíček ze zapalování, otevřel dveře auta, z niž posléze vyšel a silným prasknutím jimi je zavřel.
Zrzek sedící na místě spolujezdce na sucho polknul. Měl rád výlety, ale tenhle skončil jaksi nevydařeně. Čekal zábavu a doufal v nové a skvělé zážitky, ale ničeho z toho se nedočkal.

"Takže ty mi dáváš domácí vězení, jo?!" vyřknul muž oblečen do modré mikiny. Mrštně otevřel dveře a vydal se za svým zeleně oděnným spolubydlícím.

"Nezačínej s tím zas" odsekl brunet.

"To ty jsi začal. Neustále se chováš jak naše matka! Já nepotřebuji tvoje opatrovnictví! Dokážu se o sebe postarat sám!" složil ruce na hrudi a svého kamaráda v zelené mikině přímo probodával pohledem.

"Jak to tak vypadá, tak nedokážeš!"
Vykřiknul zlostně a začal hrabat v kapse svých kalhot za účelem najít klíče od domovních dveří.

"Za to, co se stalo, nemůžu. " další z jeho obvyklých výmluv... Jak typické...

"Jasně... Za to může neznámý pachatel, který do tebe nalil celou flašku vodky!" sarkasmus nebyl zrovna jeho oborem. Ba naopak. Tenhle styl mluvy používal spíše muž, se kterým se zrovna hádal, ale nic výstižnějšího pro tuto situaci nenašel.

"KAŽDÝ SI SE SVÝM ŽIVOTEM MŮŽE NAKLÁDAT, JAK SE MU ZLÍBÍ! TAK PROČ SE TAK STARÁŠ ?!!" černoočko silně svražtil obočí a na čele se mu objevila pulsující žilka. Zdálo se mu to již přes čáru. Nehodlal v sobě ten vztek dusit. Cítil se, jakoby jím jeho kamarád přímo až opovrhoval. Jakoby ho vnímal jako malé nesamostatné dítě. Dle svého názoru se tak nechoval, ale občas, když ho tížila úzkost a vyhrocená situace, ve které se v ten okamžik nacházel, si být opět malým klučinou přál ze všeho nejvíce. Být dítě a mít rodiče. Mít zase rodinu...

"NO PROČ ASI?! Jsi můj nejlepší kamarád! Nenechám tě jen tak někde umřít!" při vyslovení této věty Edwarda bodlo u srdce. Věděl, jak je na tom Thomas s alkoholem a bál se že se upíjí kvůli nějakému trápení. Ale nevěděl kvůli čemu. Již delší dobu pozoroval změnu v jeho chování. Byl takový.. Uzavřenější. Introvert byl odjakživa, ale nyní? Bylo to ještě horší.

Odmítal se bavit o svých trápeních. To Edda krapet užíralo. Vždy chtěl svým přátelům pomoc a vždy pro to udělal nejvíc, co jen šlo udělat, ale to, že nevěděl jak pomoc a případně s jakým problémem, ho rozesmutňovalo. Jedna z dalších věcí, která ho trápila, byly hádky. Jako byla ku příkladu tahle.
Nechtěl na své přátele křičet. Nechtěl být na ně zlý. Kolikrát se za to vduchu proklínal? Nedokázal spočítat. Vyčítal si to. Věděl, že to není jen a pouze jeho chyba, ale i přes to všechno si to nemohl odpustit.

Uchopil klíček do pravé ruky a s povzdechnutím jím odemkl domovní dveře. Letmo se podíval na Toma. Nic neříkal. Vypadalo to, že hádka byla tímto ukončena. Matt, který seděl po celou tu dobu v autě se konečně odvážil vystoupit. Rukou si pročechral své zrzavé, na slunci lesknoucí se vlasy a nejistým krokem se vydal směrem k domu.

Edd otevřel dveře a vešel dovnitř. Ostatní dva chlapci ho následovali.
Edward, rozhodnut, že Tomovi udělá snídani, vyrazil do kuchyně. Když však zjistil, že osoba, pro kterou to jídlo původně mělo být, jde nahoru do svého pokoje, povzdechl si a zavřel ledničku.

Modře oddený mladík mezitím namáhavě stoupal do schodů a chvílemi se opíral o zábradlí. Jeho pozornost zajímala bolest hlavy a jeho vlastní myšlenky, ale když si všiml proužku dýmu, vycházejícího z pode dveří pokoje, kde byl ubytován Tord, hned byly jeho úvahy jiné.
Škodolibě se ušklíbnul a dveře nespouštěl z očí. K jeho překvapí se ale prudce otevřely a dočasný majitel onoho pokoje. z nich vyběhl jak střela. Namířil si to ze schodů dolů, kde se náhle rozkašlal a tak na posledním schodě zakopnul a bolestivě dopadl na zem.

Vmžiku vzduch provoněl pach pálící se látky, respektivě dým.
Nor se zapřel levou rukou do země a posadil se. Jeho tričko již nehořelo.
  Zbylí obyvatelé domu se u něho sešli a zvažovali, na jaké otázky se ohledně tohoto incidentu zeptat.

Tord se opět rozkašlal, ale po chvíli se bez otázání jal vysvětlovat.
"Menší zkrat. Nebo spíše takhle, v ruce přeskočila menší jiskra, která mi podpálila tričko.." nervózně se pousmál. "Super" dodal ironicky "a teď se ta protéza ještě zasekla v lokti" postavil se na nohy a levou rukou se snažil tu pravou uvolnit a rozpohybovat.
"Nemáte tady nějaké mazivo? Nebo olej? Docela by se mi to teď hodilo.."

"Dojdu pro něj" řekl Edd a pár okamžiků na to se vrátil s technickým olejem ve spreji. Podal jej Tordovi, který za něj poděkoval a pro své ujištění se zeptal : "Ta jiskra... Um.. Ta přeskočila sama?"

"Jo" odpověděl tázaný "ale budu muset tu protézu ještě nějak opravit a tak.."

Nastalo opět ticho a všichni se opět vydali do svých pokojů.

Super děsná kapitola po super děsném a dlouhém čekání 😅

Vaše Basic