Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

7.-Výlet

Patrykův pohled :

Po nějakém tom dohadování se s Paulem jsem dostal klíčky do své moci, zasedl jsem zavolant a snažil se nastartovat auto.
Ozvalo se jen jaké si vrčení a bublání a pak nic.
Zkusil jsem to znovu a zase nic.
Když už to nevyšlo ani na potřetí, vzdychl jsem a tiše řekl :

"Myslím že nám to chcíplo..."
Načež se to snažil nastartovat Paul natahujíc se pro klíčky a otáčejíc je zas a znovu a pokaždé se stejnou odezvou motoru.
Tord na zadní sedačce si mumlal něco pro sebe. Podle toho to, co jsem zaslechl to bylo něco ve smyslu To teda bude zas úžasný výlet, když tam ani nedojedeme.

Obrátil jsem se na něj a opatrně se zeptal : "Není tady jiné auto? No nějaké, které by fungovalo?"
Zašklebil se , složil ruce k hrudníku a otočil se směrem k pravému okénku.

"Jsou tu tak maximálně tanky."
Zamumlal a dál mi už nevěnoval pozornost.

"Mám takový pocit, že jsem tu ale nějaká auta viděl." řekl s mírným nadšením v hlase Paul.

"Jó tak ty chceš jet velkým obrněným autem?! Nic nápadnějšího nemáš?" zavrčel Tord. Jeho obočí bylo silně svraštěné a svým posezem dával jasně najevo, že chce odsud co nejdříve vypadnout.

"Nic jiného mě nenapadá! Jestli chceš, tak si jdi pěšky, nebo jeď MHD!" rozkřičel se Paul a už natahoval ruku ke klice dveří auta.
Cuknul jsem s ním a naznačil mu, že se to takhle nevyřeší a tak oba jenom uraženě seděli na svých místech dokud to ticho nepřerušil Tord.

" Fajn! Jak myslíš! " otevřel dveře takovou silou a rychlostí, že bouchly auto ze strany a utvořily v něm prohloubeninu.
P

roč to auto nezdemolovat celé, že.

Nasupeně odkráčel od auta, odemknul bránu, otevřel ji a v zápětí za ní zmizel.

V rychlosti jsem vyskočil z auta a se slovy "Počkej tady" hodil Paulovi klíčky.

Rychlým krokem jsem se vydal jeho směrem, ale za branou jsem se už rozběhl.

Tord si to velmi svižným krokem šinul k obrněným autům stojících v úhledné řadě.

Ta auta se vážně už od pohledu lišila od těch ostatních. Byla obrovská a vysoká, velké teréní pneumatiky a mohutný nárazník. To vše doplňovala zatměná okna a černý nátěr pokrývající celé vozidlo .

Musel jsem uznat, že s tímhle jsme si jen tak někam vyjet nemohli.

Bylo jaro a slunce už dosti pražilo. Celá plocha , která se ukrývala za dveřmi monumentální železné brány byla vysušená a za Tordem se doslova prášilo. S každým došlápnutím jeho bot se zvýřil prach a množství jeho částeček utvářelo oblaka prachu, jež se po chvíli zase rozplynula.

Už jsem ho skoro došel, když v tom se zastavil. Všechna ta vozidla si preměřoval pohledem. Nějakou dobu tam jen tak stál a všechno si to kriticky prohlížel.

Taky jsem zastavil a sledoval jeho počínání. On asi vážně chce v tomhle jet!

Přikročil k jednomu z nich a začal ho obcházet. Ale neobešel ho dokola. Pokračoval dozadu za něj. Jakoby tam něco hledal.
"Tak tady je! Já si říkal, že jsem tu někde ukryl záložní!" promluvil po dlouhé době ticha a vytáhl z kapsy klíčky. V jeho hlase šlo slyšet jemné nadšení.

Na chvíli jsem zaváhal, ale vydal jsem se za ním a až v tu chvíli, co jsem stál vedle něj mi došlo, proč se vydal zrovna sem.

Stálo tam Volvo. Nebo Mazda. Já nevím. Musím přiznat, že neumím rozpoznávat značky aut, ale stálo tam něco podobného. Zkrátka ve srovnání s vozidlem zaparkovaném před ním to bylo malé autíčko. Mělo stříbrnou barvu a působilo už na pohled nově.

"Zavolej Paula. Jede se. " křikl na mě již za volantem sedící Tord a na tváři se mu usadil úsměv.