Nevinnost sama ✔️

Prolog

Dívala se do otevřených očí a věděla, že to je naposledy, kdy vidí tu odpornou šedivou barvu v nich. Věděla, že teď už bude žít s jistotou, že žádné ženě neudělá to, co provedl jí. Něco v ní umřelo. Byl to strach a taky možná trochu sebeúcty. Dokázala zabít člověka. Byla proto špatná? Stala se snad stejnou zrůdou, jako byl on?
Vždyť přeci ona také prosila a plakala. Ona naříkala, křičela a on dál pokračoval. Dál jí ubližoval a neměl u toho sebemenší výčitky svědomí. Neslitoval se nad ní. Proč by tedy měla ona. Podívala se na něj zas a znova. Na ty odporné vrásky v jeho
obličeji. Na to, jak mu teče z úst poslední zbytek slin po jedu, který mu dala do kávy. Smrt nastala po docela dlouhé době. Měla tady čas se mu ukázat. Říct mu, co všechno si o něm myslí a jak moc jí zničil život tím, co udělal a že za to nikdy nebyl potrestaný. Vše mu vyčetla, ale to jí nepřineslo takové uspokojení, jako to, že ona byla poslední, co viděl. Tento muž si zasloužil trpět. Měl mít bolestivější smrt, delší, nekonečnou. To mu přála. Tak nesnesitelnou jako byl ten čin, kterého se na ni spáchal on. On a nikdo jiný. Zničil ji, udělal
z ní monstrum, ale to bylo jedno. Utěšovala ji myšlenka na to, že je všemu konec. Ta beznaděj a špína zmizela s jeho posledním nadechnutím.

Rozhodla se dokončit svůj plán, a tak se přiblížila k jeho tělu, chytila ho v podpaží a táhla ho z jeho pracovny na chodbu. Pojistila se, aby ji nikdo neviděl, proto hodila na kamery smyčku, která jí věnovala čas.
Odtáhla ho tedy na chodbu a strčila tělo do šachty na odpadky. Přistane přímo v kontejneru a ráno ho vyvezou popeláři, aniž by si ho všimli, slisují ho a nikdo nic nepozná. Nakonec se zbavila důkazů. Pečlivě umyla jeho hrníček i stůl. Rozhlédla
se po perfektně uklizeném místu činu a odešla. Ještě nezapomněla vypnout smyčku z kamer a bylo hotovo. Pomsta byla dokonána.