Nevinnost sama ✔️

1.

„A dávej na sebe pozor,“ volala starší dáma, objímající svého muže, a u toho mávala své dceři, která se od nich definitivně stěhovala. Už také bylo na čase. Vysokou školu dokončila už před rokem a teď konečně dostala nabídku k práci. Vždycky jí fascinovaly kamery a vše, co se týká živého vstupu, proto se rozhodla studovat v tomhle oboru. A hlavně… po sletu událostí za posledních deset let, se tohoto dne nemohla dočkat.
Naposledy zamávala na rozloučenou, nasedla do své tmavě modré dodávky, připoutala se a nastartovala. Ten zvuk pro ni neznamenal jen to, že se motor dal do pohybu, ale něco důležitějšího. Nový začátek v novém městě, v nové práci. Konečně bude moci žít lepší život bez těch hrozivých vzpomínek.
„Tak jo, Andreo,“ promluvila sama k sobě a drtila volant ve svých pěstích, „tohle jsi chtěla takovou dobu, tak proč jsi teď tak vyklepaná. Uklidni se. Všechno bude v pohodě. Budeš mít nový – vlastní byt, novou práci a nové přátele, kteří tě neznají. To je na tom nejlepší,“ uklidnila se pustila si rádio. Zrovna hrála známá píseň a ona se začala pomalu pohybovat do rytmu. Hodila blinkr vpravo, což znamenalo jediné; opouštěla své rodné, nenáviděné město. Pocítila v sobě strach, ale mnohem více zápal po novém životě. Něco, co chtěla celých sedm let. Něco, na co se těšila a něco, o čem už si myslela, že nikdy nepřijde. Ale bylo to tu. Ta euforie z nového, nepoznaného ji naplnila a ona si ten pocit zamilovala. Zvládne to. Ona to všechno zvládne!

*****
Zaparkovala před jedním z těch domů, co jehož schody vedou až na chodník. V jednou takovém bydlela Carie ze Sexu ve městě. Ten seriál milovala. Koukla na něj jako na večerníček. Vždycky se zavrtala pod deku s ovládačem v ruce a smála se těm čtyřem.
Vystoupala po schodech nahoru a rozhlédla se kolem sebe. Proč si myslela, že Brooklyn je plný gasterů a raperů. Bylo to tu náhodou krásné. Čisté a mělo to své kouzlo. Už teď věděla, že tu bude spokojená.
S obřím kufrem vyšla první patro a sáhla nahoru nad dveře, aby našla klíč, který ta podle Nancy z personálního měl být, ale nebyl.
„Vy budete Andrea Martinesová, že ano,“ vykoukla ze dveří naproti příjemně vypadající paní a u nohou se jí schovávala malá holčička s prstem v puse. Podívala se Andree do oříškově hnědých očích.
„Ano, to jsem já,“ uhnula před jejím zeleným pohlede. Nikdy se nedívala lidem do očí. Měla z toho divný pocit. Myslela si, že v ní potom lidé budou moci číst, a to nechtěla.
„Nency mi tu nechala klíče. Prý, když budete něco potřebovat, máte jí zavolat,“ utřela si ruce do domácích šatů a z věšáku sebrala klíč, který podala Andree. „Já jsem Mikaela,“ natáhla k ní ruku.
„Těší mě, Andrea. A ty jsi kdo?“ poklekla k malé malé dívence. Ta jí odpověděla, ale znakovou řečí, což Andreu dost vyvedlo z míry. Zvedla hlavu k Mikaele.
„Je hluchá. Už se tak narodila,“ vysvětlila stručně.
„Omlouvám se, já nevěděla…,“ cítila se trapně.
„Ale to je v pořádku. Nemohla jste to vědět. Tohle je Hanna. Moje sluníčko,“ pohladila tu malou holčičku po její kučeravých vlasech. „Nechcete zajít na kávu,“ mile se na ni usmála a už šla stranou, aby mohla Andrea projít.
„Moc děkuji za pozvání. Je to od vás milé, ale ještě jsem neviděla ani svůj nový byt,“ ukázala za sebe, kde se nacházel.
„Jo, to je jasné.“
„Ale pokud chcete, zvu vás k sobě, jen budete muset vzít tu kávu. Pochybuji, že tam nějaká bude,“ usmála se. Byla moc ráda, že se takhle rychle sblížila se sousedkou. Aspoň si nebude připadat tak sama. Vždy bude mít koho pozdravit.
„Je to od vás milé, ale určitě máte hodně práce. Jen se zabydlete. Víte, kde bydlím, tak stačí zaklepat,“ mrkla, na ni a i s dívenkou zalezla do bytu.
Andrea se odebrala ke svým dveřím, strčila klíč do zámku a s nádechem odemkla. Vešla do malé předsíně a hned jí oslepilo sluneční světlo, díky němuž mohla vidět poletující prach ve vzduchu. Byt byl laděn do tmavého dřeva. Nábytek byl pod bílou plachtou. Z chodby se šlo do koupelny a toalety. Pak do velké místnosti, která sloužila jako obývák s malým kuchyňským koutem. Bílá linka s ostrůvkem moc prostoru nezabrala, ale obývací pokoj byl srdcem celého bytu. Sejmula plachtu z gauče. Byl také bílý. Postupně takhle odkryla všechen nábytek. Moc se jí tam líbilo. Byl tam cítit domov. Nakonec se šla podívat do svého království. Do ložnice. Byla maličká. Vesla se do ni jen postel a vestavěná skříň, ale to bylo jedno. Stejně tam bude jen spát. Hned dala kufr na postel a začala vybalovat. Neměla mnoho věcí. Vlastně její celý život byl v onom zavazadle. Zabralo to jen jednu poličku.
Zadívala se na to a sama uznala jednu věc; musí si doplnit šatník. A taky dostala hlad. Jasně že v bytě nebylo nic k jídlu, takže vzala kabelku a šla, ale nějak se jí zasekly venkovní dveře. Nemohla se dostat ven. Ty dveře se zasekly. Trhala s nimi, zkoušela odemknout, ale nebyly zamčené, jen se prostě ani nehnuly.
„Počkejte, pomůžu vám,“ ozvalo se za ní.
Otočila se za tím hlasem a dívala se na tmavovlasého muže s pronikavě modrýma očima. Byly tak modré, že šly až do fialova. Měl ostře řezanou tvář s nosem ve tvaru skoby a s úzkými rty. Byl vysoký a pod koženou bundou ukrýval štíhlou, atletickou postavu.
„Vy jste tu nová?“ chytil za kliku a zároveň s otevřením, kopl do spodní části dveří. „Hotovo, někdy to blbne, ale nebojte, naučíte se to,“ mile se na ni usmál. Jenže Andrea na něj jen stydlivě koukala. Nic mu neřekla, jen tam stála jako tvrdé y a koukala.
„Tak jo, já už půjdu,“ zadíval se na ni podivně. Zřejmě si říkal, co je to za blbku, když není schopná říct ani bů. Usoudil, že představovat se, nemělo cenu. Podržel jí dveře, aby mohla projít, ale ona dál stála. Zakroutil hlavou a odešel.
„Skvělé, Andreo, teď si o tobě bude myslet, že jsi blbá a ještě k tomu neumíš mluvit. Skvělý začátek,“ mluvila sama se sebou a dívala se, jak nasedá na svou motorku a odjíždí.

*****

Po číně, kterou snědla rovnou z krabičky, protože ještě neměla nádobí, si pustila televizi. Zabalila se do pletené deky, kterou dostala ke svým patnáctým narozeninám od své babičky a koukla na svůj oblíbený Sex ve městě. Přála by si mít také takové kamarádky, jako má Carie. Ona, Sharlota, Amanda a Samantha jsou prostě dokonalé krásky v betonové džungli a i když mají nějaké problémy, vždycky si s nimi poradí, protože mají jedna druhou. Chtěla by to taky.
Před deseti lety měla také své kamarádky, ale pak, po jejich narozeninách se to celé zkomplikovalo. Uzavřela se do sebe a přestala komunikovat se světem. Holky ji neustále zvaly na nějakou párty a chtěly jí dohodit nějakého kluka, ale ona si hned vymýšlela důvody, proč nemůže. Přitom by chtěla. Tolik si přála být zase normální, ale nešlo to. Něco se v ní změnilo a ona už prostě nedokázala být taková jako předtím. I holky si toho všimly. A proto už ji přestaly na takové akce zvát. Nakonec to dopadlo tak, že se s ní přestaly bavit úplně. Nedivila se. Přesně tohle od nich chtěla, jen jí prostě mrzelo, že se nesnažily víc.
Ani ne v polovině seriálu usnula, ale nebyl to klidný spánek. Měla zas noční můru. Zas tu, která jí pronásledovala už deset let. Byla na oslavě jedné její kamarádky. Skvěle se bavila, tančila a smála se. Všechno bylo dokonalé, ale unikala jí jedna věc. Pohledy, kterými se nedívá na patnáctiletou holku. Ty pohledy byly plné chtíče a touhy. Dotyčný si představil, jak se toho mladého masa dotýká a jak ho zasypává polibky. Byl odhodlaný si ji vzít, ať to stojí, co to stojí.
Když se mladá Andrea vracela domů, pomalu se stmívalo. Pospíchala, protože už teď šla domů pozdě, a proto se to rozhodla vzít domů parkem. Nikdy by jí nenapadlo, že by se jí zrovna tady mohlo něco stát. Všichni se znaly a nikdo nebyl zlý. Jenže za sebou zaslechla kroky. Necítila se dobře. Měla strach. A tak přidala na chůzi. Šla rychleji, až nakonec utíkala, ale ty kroky zrychlovaly s ní. Bála se otočit. Bála se zpomalit. Myslela jen na to, jak se co nejrychleji dostat domů. Jenže to se nestalo. Pokaždé, když se jí zdál tento sen, dělala všechno proto, aby se minulost změnila. Jako když se díváte na film a víte, jak skončí a i přes to, doufáte, že hlavní hrdina udělá něco jinak, ten detail, který by zvrátil celý konec příběhu. Víte, že je to nemožné, ale i tak se zatajeným dechem čekáte, zda se to náhodou nestane. Přesně tohle pociťovala Andrea, i přes to, že věděla, že to vždycky dopadne stejně. Tak, že ji pronásledovatel stáhne dozadu. Zakryje jí ústa druhou rukou jí začne mačkat prso. U toho nadrženě vzdychá a ona pláče. Jeho ruka pomalu směřuje níž, a ona, i přesto, že je to jen sen, cítí jeho studenou ruku, pod svými šaty.
„Ne!“ vykřikla ze spaní a prudce se posadila. Po tváři jí tekly slzy a celá se třásla. Schovala si obličej do dlaní a rozplakala se jako vždy. Copak tohle nikdy neskončí? Copak bude dokonce života postižená tím, co jí ten hajzl udělal? Uklidnila se a pomalu vstala. Šla do kuchyně a otevřela láhev s limonádou. Z linky sebrala krabičku, na niž se stala závislou. Svoje léky. Bez nich by se nevyspala. Vysypala si dva do dlaně a zapila je limonádou. S nimi usne tvrdým spánkem, tím si byla jistá.