Nevinnost sama ✔️

4.

„Zlato moje, však ty tu nemáš ani kávu ani čaj,“ stěžovala si Mikaela, když jí prohledávala kuchyň. „Musíš si nakoupit potřebné věci. Zítra tě vezmu do obchodu a ukážu ti, kde se dají pořídit hezké a levné věci. Seženeš tam úplně vše. Od povlečení po hrnce.“

„Já mám kávu a dva hrníčky v kabelce,“ řekla trhaným hlasem Andrea. Už neplakala, ale seděla s nohama u hrudi a objímala si své roztřesené tělo.

„No aspoň něco. Jak jsi se dnes měla v práci?“ mluvila s ní, jako by se před chvilkou nic nestalo. „Já ti řeknu, že jsem měla úplně příšerný den. Můj bejvalej zase nezaplatil alimenty. On si snad myslí, že z toho, co beru, se dá vyžít. Malé se rozbilo naslouchátko, takže potřebuje nové a pojišťovna nám to samozřejmě neproplatí. Tak jsem se chtěla domluvit s ním, jenže jak je vidno, když neplatí alíky, tak nebude mít ani na to, aby nám přispěl. Řeknu ti, že bych mu někdy nejradši ufikla koule a dala se sežrat potulným psům.“

Z toho Anrea vyprskla smíchy. S ní se cítila bezpečně. Netušila, čím to bylo, ale Mikaela v sobě měla něco, co jí dávalo naději, že všechno bude jednou dobré.

„Ty se mě na nic nezeptáš?“ položila otázku, když si k ní Mikaela přisedla.

„A mám se ptát?“ podívala se na ni zvláštním pohledem. V jejich očí viděla něco podobného jejímu pohledu.

„A mám se ptát já?“

„Klidně. Já už se z toho svého pekla dostala. Víš, můj bejvalý, mě týral. Jak psychicky, tak fyzicky. Já vím, možná si říkáš, proč jsem s ním byla, ale já neměla kam jít. A hlavně jsem měla strach, že když odejdu, zabije mě. Až to zašlo tak daleko, že mě málem zabil. Držel mi polštář na obličeji a dusil mě. Kdyby nepřišel můj kolega z práce, tak bych tu už nebyla. Podle mě, něco tušil. Viděl moje modřiny a jak uhýbám pohledům. Tak se na mě přišel podívat, když jsem nedorazila do práce a právě včas. Zmlátil ho a zavolal na něj policii. Odseděl si dva roky, protože jeho bratr byl jeden z nejlepších právníků v zemi,“ zasmála se. „Zasranej zkorumpovanej svět,“ krotila hlavou nad tou nespravedlností.

„To mi povídej,“ přikývla hlavou. Obě se na sebe podívaly a mlčely. Andrea by si přála říct, co se stalo jí, ale nemohla. Kdyby začala mluvit, řekla by jí úplně vše a to prostě nemohla. Jak by se na ni tahle milá žena dívala, kdyby zjistila, co udělala?

„Wada se bát nemusíš. Je to dobrý člověk. Já chápu, že mu nevěříš, ale přísahám, že je to ten nejlepší člověk, jakého znám. Vždyť je to policajt,“ usmála se a pohladila ji po ruce. V Andree se něco hnulo. Byl to strach. Musela se od toho muže držet dál. Co nejdál.

„Nebojím se ho,“ lhala. Bála se ho teď mnohem víc.

„Dobře, budu ti věřit. Ták, kočko, teď mi řekni, v kolik zítra končíš v práci, ať můžeme jít nakupovat,“ mrkla na ni.

„Ve tři.“

„Pane Bože, rozšoupneme se. Budeme nakupovat,“ začala se vrtět v bocích a zpívat. Ta žena byla šílená, ale její šílenost byla nakažlivá. Andrea neodolala a začala tančit s ní.

****

Kecaly ještě asi půl hodiny, než se Mikaela rozhodla jít si pro dceru, protože jí zítra čekala škola a jí práce. Andrea se dozvěděla, že pracuje jako servírka v bistru. Na směny. Když má odpolední, pomáhá jí Wade pomáhá s malou. Nabídla se, že také ráda pomůže. Dlužila jí to. Jakmile Mikaela zmizela, Andrea si vytáhla svůj deník a začala v něm listovat. Jako první poznámka tam bylo její znásilnění. Potom její pocity, když si rodiče vzaly peníze za mlčení. Několik novinových článku, kde se píše o Jonathanových špinavých obchodech. Jak se ho policie snaží marně usvědčit, jak vyhrál další soud pro nedostatek důkazů, jak záhadně mizí svědci, kteří by ho mohli usvědčit. Všechno to tam měla černé na bílém. I tu svou vraždu. I to, jak ho sledovala, to, jak si vše plánoval. Úplně vše do posledního detailu. Věděla, že pokud tohle někdo najde a přečte si to, tak je po ní. Dostala by doživotí, minimálně. Ale ona se z těch pocitů potřebovala zbavit. Potřebovala se vykecat. Jenže to nemohla nikomu říct, proto nemohla ani k psychologovi. Musela všechno přetrpět sama a tohle jí pomáhalo. Dnes to však mělo být trochu příjemnější svěřování. Chystala se psát o práci, Mikovi, Heroldovi, Mikaele a hlavně o Wadovi. Musela se několikrát při psaní upozornit, že se od něho musí držet dál. Že to není člověk, kterého by měla mít ve své blízkosti. Musí se ho zbavit, ale jak. Držela tuhu u papru a přemýšlela nad tím, jak zařídit, aby se s ním už nikdy neviděla. Ano, mohla by se odstěhovat, ale to tak vlastně nebyla pravda. Tento byt dostala od své firmy. Nemůže si vybírat. Mohla by ho ignorovat. Ale co když se jí zas zaseknou dveře? Na tak se je naučíš otevřít! Napsala si do deníku. Rozloučila se s ním, co dělala pokaždé, než ho zaklapla. Napsala; Dobrou noc, ty moje svěrničko. Uklidila deník do šuplete a začala se svlékat. Potřebovala sprchu. Dlouhou a nekonečnou. Jenže někdo zaklepal.

„Moment,“ zařvala a hodila na sebe župan. Stejně je to jen Mikaela. Určitě se chce ještě domluvit na nákupech. Otevřela a hned zas zavřela. Za prvé, byl tam Wade a za druhé, byla jen v županu.

Zaklepal znova. „Jděte pryč!“

„Ne, neodejdu, pokud nezjistím, že jste v pořádku.“

„Jsem v pořádku.“

„Chci vás vidět, abych se přesvědčil.“

Andrea mlčela. Ani se nehnula. Nehodlala ho pustit dál.

„Neodejdu, dokud neotevřete a neřeknete mi do očí, že jste v pořádku. A věřte, že to myslím smrtelně vážně.“

„Bože, ten chlap je neodbytný,“ zamumlala si pro sebe. Několikrát se zhluboka nadechla a pak s velkou dávkou odvahy otevřela dveře, ale ještě před tím na dveře dala řetízek, aby měla jistotu. „Jsem v pořádku. Můžete jít.“

„Počkejte,“ zarazil ji, když chtěla zavřít. „Mohu jít dál?“

„Ne!“ zamítla ihned.

„Prosím, slibuju, že vám neublížím,“ přemlouval ji s prosíkem v očích.

„Pane, udělala jsem, co jste chtěl. Otevřela jsem, řekla, že jsem v pořádku, teď mě nechte být a na shledanou,“ zdůraznila poslední slovo, ale on byl neodbytný.

„Moment. Chci se ještě omluvit, Nechtěl jsem to řešit tady, ale když jinak nedáte… Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyděsit. Ani jsem vás nesledoval,“ jeho pronikavě modré oči vypadaly důvěryhodně.

„Dobře, budu vám věřit,“ kývla. Vlastně mu i tak trochu věřila. Nebo snad chtěla věřit?

„Můžete mi věřit.“

Tak tohle bylo velice divné… Četl jí snad myšlenky?

„Dobře,“ kývla hlavou.

„Dobře,“ podíval se jí do očí. Byly tak vyplašené. Jako by je něco trápilo už delší dobu. Přitom to byly nejkrásnější oči, jaké kdy viděl.

„Už můžu zavřít a jít se vysprchovat?“ povytáhla obočí a zacukaly jí koutky.

„Jo, už jsem řekl všechno,“ zasmál se. „Dobrou noc, slečno,“ odcházel pomalu k sobě.

„Andrea, jmenuji se Andrea,“ řekla, než jí úplně zmizel z dohledu.

„Dobrou, Andreo,“ usmál se na ni naposled a pak už zmizel u sebe doma.

Andrea se usmívala jako by jí bylo patnáct a její idol jí vyznal lásku. Hned si za to vynadala.

„Ty jsi tak blbá. Co sis to řekla? Máš se od něj držet dál. Proč mu tedy říkáš své jméno?“ mluvila na sebe po cestě do sprchy. Pustila si vodu a a nechala župan spadnout na zem. Ve sprše si pustila rádio a začala si zpívat písničku, která hrála, když v tom něco zaslechla. Vypnula vodu a zaposlouchala se. Z vedlejšího pokoje, kde bydlel Wade, se ozýval zpěv stejné písničky, kterou si zpívala i ona. Musel ji slyšet a normálně si drze zpíval s ní. Musela se jen usmát. Pustila zase vodu a zpívala dál jen s tím rozdílem, že už to nebylo sólo ale duet.