Nevinnost sama ✔️

22.

Hned z rána se od Andrei ozývala hlasitá hudba a ona si zpívala ve sprše, tančila, když se oblékala a s radostí si vypila kávu. Nebylo divu. Vždyť ona má konečně přítele. Bude se s ním držet za ruku, líbat se s ním, chodit na rande a pak… pak se s ním milovat, jako správná žena. Ano, měla obavy z toho, že se to nepovede, ale Wade slíbil, že na ni počká a nebude ji do ničeho nutit. Prý na to půjdou pomalu. Hodila všechny starosti s minulostí za hlavu a užívala si kouzlo okamžiku.

Zatím co ona se tak skvěle bavila, Wade ji sledoval u sebe doma. Na monitoru měl několik záběru, v ruce hrnek vlažné kávy a na obličeji přihlouplý úsměv. Byl sice připravený vyrazit do práce, ale chtěl počkat na Andreu. Když viděl, že si bere boty a kabelku, vydal se ke dveřím a opustil byt. Hned za ním ním vyšla ona. Ta, do níž se zamiloval. Oba se na sebe usmáli.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji a šel k ní. Čekala na něj. Opřela se zády o dveře a Wade si stoupl těsně před ní. Rukama jí zajel do vlasů a pak ji něžně políbil, až se Andree zamotala hlava. Takový vliv na ni měl. Když skončil, měla Andrea stále zavřené oči a našpulené rty. Chtěla ještě. A tak ji líbal dál.
„Ale, kdo se má na tohle dívat. Zalezte si radši do bytu a nedělejte mi chutě,“ vyrušila je Mikaela. Andrea sebou cukla, jak se najednou cítila trapně, ale Wada to nechalo ledově chladným. Jen se otočil k sousedce, která měla na obličeji pyšný výraz a pozdravil ji.
„Dobré ránko. Kam pak se chystáš?“
„Jako každý normální člověk… do práce,“ natáhla ruku k Hanně. „Ale nejdřív musím tuhle pomalou holku odvézt do školky. Už teď mám zpoždění. Hanno, prosím, dělej,“ naléhala nervózně na dceru.
„Jdi, já ji odvezu,“ nabídl se Wade.
„Přesně to jsem chtěla slyšet, díky,“ usmála se a dala dceři pusu. „Lásko, dneska tě odveze strejda. Žádné sladkosti, je ti to jasné.“
„Ano mami, víš, že sladké nemám moc ráda, “ přikývla holčička.
„Já taky nemyslela tebe, ale strejdu. Koukni se jak přibral. To má z těch jeho koláčů, tak mi ho ohlídej, aby se tetě Andree líbil,“ pohladila ji a pak odešla. Wade se na sebe podíval. Nepřipadalo mu, že přibral.
„Nejsem tlustej, že ne?“ ptal se Andrei. Ta jen kývla že ne a schovávala úsměv.
„Strejdo a musím dneska do školky?“ nastavila k němu Hanna ruku.
„A co bys chtěla dělat jinýho?“ chytil ji a společně všichni tři vyrazili ven.
„Chci jít s tebou do práce a honit padouchy,“ vztyčila ruku jako superhrdina a zakřičela.
„To není dobrý nápad. Mamka by mě potom zabila. A já se tvé mamky vážně bojím.“ Holčička se zahihňala, čímž rozesmála i Andreu, která se snažila otevřít dveře, ale nešlo jí to. „Počkej, musíme tetě trochu pomoct,“ pustil Hanninu ruku a několikrát nakopl dveře, zabral a bylo to.
„Strejda je v tomhle nejlepší. Nikdo jiný to kromě něj a mamky tak dobře neumí,“ chválila ho dívenka.
„On mě to strejda naučí. Že strejdo?“ mrkla na něj.
„Strejda tě naučí co budeš chtít,“ mrkl na ni. „Chceš hodit do práce?“ cuknul ke svému vozu.
„Ne, to je dobrý. Pojedu metrem, už jsem jím dlouho nejela.“ To se ale Wadovi nelíbilo, jenže než stihnul cokoliv říct, Andrea ho zarazila. „Zvládnu to, neboj. Mějte se. Sama od sebe se k Wadovi naklonila a dala mu pusu na rozloučenou.
„Strejdo, strejdo, pojedeme zase na motorce?“ 
„Abys to na mě zas řekla mámě a ta mě honila po celém činžáku?“ pozvedl k ní obočí.
„Neřeknu, prosím,“ spojila ruce do prosíku a podívala se na něj jak andílek. Tomu Wade neodolal.

*****

Andrea stála ve vagonu a držela se madla. Už jí chyběla jen jedna stanice k té její. Ale nějak si nebyla jistá, že zrovna tohle byl dobrý nápad. Od té doby, co se rozloučila s Wadem, měla pocit, že ji někdo sleduje. Otáčela se za sebe, ale kolem ni bylo tolik lidí, že ji mohl sledovat kdokoliv. Snažila se držet s davem. Nikdy nebýt sama, aby kdyby se jí něco stalo, měla svědky a popřípadě jí mohl někdo pomoc. Myslela si, že to ve vlaku přejde, ale ten pocit, že se na ni někdo dívá, sílil. Byla ráda, když dojela na místo a mohla jít ven do ulic. Přeběhla silnici a s tlukoucím srdcem vběhla do budovy televizní stanice. Konečně byla v bezpečí. Ve výtahu se opřela o zadní stěnu a hlasitě oddechovala.
„Uklidni se, jsi v bezpečí. To je jen strach. Nic se neděje. Nikdo tě nesleduje. Je to jen ve tvé hlavě,“ promlouvala k sama k sobě. Musela se uklidnit.
Výtah cinknul a dveře se rozevřely. Na recepci seděla nějaká nová paní.
„Slečno, přejete si?“ zastavila ji, když kolem ni procházela.
„Dobré ráno, jsem Andrea Gonzálesová, pracuji tu,“ ukázala jí průkazku.
„Ach pardon. Jsem tu nová a ještě jsem vás tu neviděla,“ dala si pramen zrzavých vlasů za ucho.
„V pořádku, marodila jsem. Ale už jsem zpět, tak se mějte hezky, Lauro,“ přečetla si jeji jmenovku.
„Přeji hezký den, slečno Andreo,“ volala za ní.
„No nazdar, marode,“ dělal si z ní legraci Mike. „Tys taky dorazlas někdy do práce?“ musel nějak odlehčit tu situaci, kdy tam nebyla, protože skoro umřela. Ve skutečnosti u ni byl každý den. Nosil jí květiny a staral se o ni.
„Už mi docházejí finance a taky jsi mi chyběl,“ s láskou ho objala. „Co vše, krom nové recepční, se u nás změnilo?“ rozhlédla se po místnosti, ale vše bylo při starém.
„Tak asi hlavně to, že už ti stojí studio. Chceš to vidět?“ dvakrát pozvedl obočí.
„Ano, ano, ano!“ poskočila si nedočkavostí.
„Tak pojď. Budeš tam mít i svou kancelář a budeš šéfovat všem kamerám. Zatím jich je pět. Tři na diváky, a dvě na hosty s moderátorem. Studio si vybíral víceméně on. Takže zas nečekej nic holčičího. Je celkem malé, ale myslím si, že stačí. Tak woalá,“ otevřel dveře a před ní se rozjímalo malé studio s jedním bílým křeslem a s středně velkou pohovkou pro hosty. U ní byl skleněný stůl Za nimi velká obrazovka, kde se bude promítat a naproti ní místo pro diváky. Asi padesát rudých sedaček jsoucí v řadách nahoru. Studio vypadalo, jako by zacházelo slunce. Ohnivě oranžová byla dokonalost sama. Ale co bylo nejlepší, byla místnost nad diváky. Tam bude ona kralovat. Hned se rozeběhla po schodech a vběhla do ni. Byla maličká a prosklením předkem, aby viděla do studia. Měla kolem šest televizorů. Mixážní půltík na prohazování kamer, pouštění reklam a různých střihů. Byla v nebi. Chytila se za pusu a zaječela do ni.
„Tohle je celý moje?“ otočila se za Mikem.
„No jasně. Budeš tu s tím policistou pánem a paní domu. Teď když mě omluvíš, musím jít. Užij si své nové pracovní místo. Ještě by se tu měl za tebou stavit šéfíček, tak počítej ještě s jednou návštěvou,“ zavřel za sebou dveře. Andrea se hned procházela po svém pracovišti. Všeho se lehce dotýkala a usmívala se. Konečně bude dělat to, co si vždycky přála. Kamery vždy byly její život. Vše musela vždy zdokumentovat a teď za to bude ještě placená.
Když se všeho nabažila, posadila se ke stolu a Zapnula si svůj pracovní notebook. Najela si na emaily a začala jeden po druhém projíždět. Prací byla úplně zavalená. Stahovala si soubory a začala je jeden po druhém doplňovat. Vše se jednalo o její novou práci a něco bylo ještě ze staré, kdy musela ještě dodělat nějaké resty.