Nevinnost sama ✔️

25.

„Neil..., byl tu a napadl mě. Jsem si naprosto jistá, že to on mě znásilnil. Měl na ruce to samé tetování, co měl ten hajz, když mi ubližoval. Choval se jako magor!“ chodila sem tam a mluvila tak rychle, že skoro nestíhala dýchat.
„Andrey, uklidni se,“ přešel k ní a chytil ji za paže, ale ona se mu prudce vytrhla.
„Nechci se uklidnit! Po deset let jsem si myslela, že mě znásilnil jeho otec! Málem jsem ho zabila! I přes to, že mi nic neudělal! Málem jsem zabila nevinného!“ zařvala na Wada, jako by za vše mohl on, ale nemohla za to. Popadl jí amok zuřivosti. „A tys ho ještě pozval do našeho pořadu!“
„Co tím myslíš?“
„Myslím Zločinu na stopě! Bude mi tak moc blízko, že mi bude moci kdykoliv ublížit. A za všechno můžeš ty!“ vyčetla mu.
„Udělal jsem to, abych zjistil, co se ti tenkrát stalo,“ byl totálně ohromen jejím záchvatem vzteku. Takovou Andreu neznal.
„Byla jsem do prdele znásilněná klukem, kterýho jsem milovala! To se mi stalo! Proč máš sakra potřebu se v to rýpat!“
„Protože nechci, aby se ti něco stalo!“ zařval i on.
„Ale mně už se stalo a nedá se to vrátit. Tvoje jednání ještě vše komplikuje!“
„Komlikuje?“ zeptal se, ale dál se nedostal, protože začal vyzvánět Andrein mobil. Bez toho, v jakém byla rozpoložení, zvedla hovor: „Prosím… Ano, u telefonu. Pane Bože!“ Na chvilku se odmlčela a jen poslouchala, co jí ten na druhé straně říká. Pomalu se posadila na židli a zakryla si pusu. Jak je možné, že to nevím? Aha,“ podívala se vražedně na Wade. „Ano, přijedu co nejdříve,“ típla hovor a rozplakala se.
„Kdo to byl?“ zeptal se opatrně Wade.
„Jistý policista Tomber. Po smrti mého otce je mrtvá i moje matka. Můžeš mi laskavě vysvětlit z jakého důvodu jsi mi nic neřekl?“ plakala. Mísilo se v ní tolik emocí. Smutek ze ztráty rodičů, ať už udělali cokoli, vztek na Wade, že jí zatajil smrt otce.
„Chtěl jsem… mrzí mě to, ale…,“ nevěděl co říct.
„Mrzí?“ ironicky se zasmála. „Wade, zabili mi tátu, tys to věděl a neřekls mi to!“ mluvila klidně a přitom tvrdě. „Jak jsi mi to mohl udělat?“
„Mrzí mě to,“ jen tam stál a koukal na ni.
„Jo, to mě taky,“ vstala přešla do ložnice, vyndala si menší kufr a začala balit.
„Pojedu s tebou.“
„Ne, momentálně chci být sama a všechno vstřebat. Zatajil jsi mi něco, co bych měla vědět. I přes to, že se mě rodiče zřekly, mám právo takové věci vědět. Je to můj život a nikdo ti nedal právo o něm rozhodovat. Nevím, cos dělal v Charlestonu a ani to vědět nechci. Myslím si, že těch informací pro dnešek bylo až moc. Teď potřebuju být sama.“
„Já tě nenechám letět samotnou,“ kroutil hlavou.
„Jsem dospělá a můžu si dělat co chci, teď když dovolíš, já odcházím,“ prošla kolem něho s kufrem v ruce. Wade ji následoval. Andrea zamkla a vydala se ke dveřím, které jí opět nešly otevřít. Vztekle do nich kopla a zanadávala. Hurá, otevřely se. Wade nezmohl nic. Jen na ni koukal, jak odjíždí. Věděl, že to pokazil, že jí o tom měl říct a taky věděl, že pokud s ní pojede, akorát ji ztratí, takže udělal jediné, co mohl. Nechal ji jít, ale samotná rozhodně nebude.

****

Na letišti v Charlestonu už na ni čekal policista Tomber. Dostal od Wada jasné příkazy, aby ji nespouštěl z očí.
„Dobrý den, slečno. Já jsem Tomber. Odvezu vás do hotelu, kde budete mít čtyřiadvacetihodinový dohled. Jelikož oba vaši rodiče byli zavražděni, nehodláme nic riskovat,“ natáhl k ní ruku. Andrea ji přijala a kývla. Nic jiného jí také nezbývalo. Věděla, že v tomhle má prsty Wade.
„Dobrý den,“ pozdravila a už nasedala do jeho vozu, když ji otevřel dveře spolujezdce.
„Tak jak umřela,“ nechtěla chodit kolem horké kaše. Pokud někdo zabil její rodiče, byla si víc než jistá, že další na seznamu je ona.
„Je to osm dní, kdy nepřišla do práce, do clubu a sousedé ji neviděli. Tak se jeden z nich rozhodl, že ji navštíví, aby se ujistil, že je v pořádku. Našel ji tam…,“ odmlčel se.
„Tak jak?“ chtěla to vědět.
„S dírou mezi očima. Musela tam být celých osm dní. Vím, že jste se nestýkali, co jste odjela, ale náhodou vám nevolala? Ani ona, ani otec?“ zkusil štěstí.
„Ne,“ kroutila hlavou a sklopila oči. Nějak si ještě neuvědomila tu pravdu, že její rodiče jsou mrtví. Proč by někdo chtěl zabít?
„Měla byste si odpočinout. Až se na to budete cítit, tak bych se vás chtěl ještě na něco zeptat.“
„Ptejte se klidně hned.“
„Dobře. Neměli vaši s někým nějaký problém?“
„O nikom nevím. Moji rodiče nikdy nepatřili k těm, co by nějak vyčnívali. Jsme jen obyčejná rodina. Proto nechápu, že by je chtěl někdo zabít. Nezmizelo něco z domu? Mohla to být nevydařená loupež.“
„To by byla možnost, kdyby pár dny před tím nezabili vašeho otce. Podle nás jde o něco mnohem víc. Ještě nevíme o co, ale nebojte, najdeme toho, kdo to udělal?“ snažil se jí uklidnit, ale moc to nepomáhalo.
„Myslíte, si, že to udělal jeden a ten samý člověk?“
Na tuhle otázku jí odpovědět nemohl. Mohl si jen myslet, že to byla jedna a ta samá osoba, ale říct nehlas to nedokázal. Znamenalo by to totiž, že je na řadě Andrea.

Po ubytování v hotelu, se vykoupaná a jen v županu natáhla na postel a koukala na bílý strop. Až teď na ni vše padlo. Někdo jí zabil rodiče! Už je nikdy neuvidí, nepromluví s nimi, neobejme je a neřekne, že už se na ně nezlobí. Neměla ani šanci se s nimi rozloučit. Zavřela oči a vybavila si jejich obličeje. Cítila, jak ji maminka hladí po tváři a tatínek ji objímá. Tak, jako když bylo ještě všechno v pořádku. Kdy byli normální rodina nepoznamenaná násilím. Po tváři jí steklo několik slz a ona je nechala jen tak stéct na polštář. Slíbila si v duchu, že jejich vraha najde, nejen kvůli rodičům, ale taky proto, aby ochránila samu sebe.

*****

„Moment,“ zařvala a utíkala ke dveřím. Chytila za kliku, ale po zkušenosti s Neilem se zarazila. „Kdo je?“
„Detektiv Tomber. Nesu snídani a hosta,“ ozvalo se za dveřmi. Oddychla si a otevřela. Hned se střetla v tváří v tvář Mitchel Brennerové. Dech se jí zarazil v krku a celá zkoprněla. Ani vlastně netušila proč. Mitchel se k ní vždy chovala krásně a vlastně s ní nikdy neměla problém, ale její rodina jí neustále napadá. Proto možná ta reakce na její přítomnost.
„Děvče moje nešťastné, je mi to tak moc líto,“ zničeho nic ji objala a chlácholila. „Kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady. Jsem tu pro tebe, Víš to, že ano,“ šeptala jí ta slova do ucha, zatímco se Andrea vzpamatovávala z toho hrozného šoku.
„Mitchel, pusťte mě,“ snažila se od ni dostat. „No tak Mitchel,“ odtrhla se od ni a ustoupila o dva kroky stranou. „Nezlobte se na mě, ale já od vás nic nechci. Vaše rodina za tohle vše může. Váš ďábelský manžel a syn mi zničili život a já moc dobře vím, že za tím vším jste vy a ta vaše familie!“ začala na ni řvát, jako by za vše mohla ona. A podle ni mohla.
„Co to povídáš, zlato?“ stáhla obočí k sobě.
„Však vy dobře víte. Váš syn mě znásilnil a teď mi narušuje můj život. Nedá mi pokoj a váš manžel podplatil mé rodiče, aby mlčeli!“ v tom všem vzteku řekla úplně vše. Už nechtěla nic tajit.
„Pane Bože!“ chytila se za ústa a hlasitě se nadechla.
„Detektive, mohl byste prosím tuhle dámu vyprovodit. Nechci ji tu,“ otočila sek ní zády.
„Andreo, přísahám, že jsem o tomhle neměla ani tušení a moc mě to mrzí,“ řekla s pláčem a tak upřímně, že to rozplakalo i Andreu. Nemohla to v sobě držet. Bylo toho na ni moc. Jako by v její hrudi rostl tlakový balvan a každou chvilku nabíral na síle a ona jen čekala, kdy exploduje. S bouchnutím dveří sebou trhla a až pak se uvolnila.
„Je to pravda?“ Tomber stál stále v jejím pokoji. Andrea jen kývla a setřela si tu hromadu slz z obličeje.
„To je mi líto, ale něco na tom, co jste řekla, bude. Jen musím najít mezitím vším nějakou pojitost. Jak mezi smrtí Brennera staršího tak mezi vašimi rodiči. Pokud si od něho vzali peníze, mohli by chtít další…,“
„Po tolika letech by je Neil Brenner poslal do háje,“ vydechla a posadila se na postel. Spíš mi tu nehraje jedna věc. Já jsem měla celou dobu za to, že mě znásilnil Neilův otec. Byla jsem si tím jistá až do nedávna. Když mě násilím políbil, připomněla jsem si tu noc, takže jsem si to s tím spojila, potom to tetování na jeho kloubech…,“
„Jaké tetování?“ skočil jí do řeči.
„Nevím, co to znamená. Jsou to nějaké čínské znaky. Na každém kloubu jeden a jen na jedné ruce.“
Tomber vytáhl mobil a začal v něm něco hledat.
„Myslíte toto?“ ukázal jí fotografii na niž byla špinavá a zakrvácená ruka a na ni to samé tetování.
„Ano, to je ono.“
„Tak tohle, milá Andreo, je značka celosvětového spolku, který si říká Řád Shén, což znamená Bohové. Tenhle Řád…,“ dlouze vydechl, „nikdo neví, kdy vznikl, ale pochází z Číny a jsou v něm ty nejvýznamnější zvířata. Ty nejodpornější a nejvýš postavené zrůdy, co jste kdy znala. Jediným poznávacím znakem je tohle tetování. Brenner starší ho měl, jen si ho pečlivě schovával. Existují různé prostředky, jak zamaskovat tetování, proto si toho nikdo nevšimnul. Pokud tohole,“ ukázal ještě jednou fotografii, „má i Neil, tak je členem tohoto řádu.
„Ale co si pamatuju, tak ho dříve neměl,“ zavzpomínala  Andrea.
„To je možné, protože do toho řádu si musíte vysloužit své místo.“
„Vysloužit?“ stáhla obočí.
„Ano, a to tím, že brutálně a surově znásilní čistou duši. Nevinnou pannu, co vypadá jak anděl. Dívku, co by ji poskvrnili a co by jí zničili život. U nich se tomu říká duše za duši,“ dokončil své vyprávění s lítostivým pohledem. Andrea nemohla popadnout dech Právě jí to vše došlo. Byla jen obětinou pro Neila. Proto se k ní tak hezky choval. Proto jí nadbíhal. Byla jeho duší, aby mohl vstoupit do řádu. To vše je její vinna. Proto umřeli její rodiče. Začala se v tom rýpat. Wade šel po její minulosti a někdo z řádu se postaral o to, aby nikdo nic neřekl.
„Pane Bože!“ chytila se za srdce.
„Co se děje?“ rychle si stoupnul a hledal, co Andreu tak moc vyděsilo.
„Zabijí každého, kdo bude pátrat po mém znásilnění. Každého, kdo něco ví a kdo četl můj deník. Detektive, Wade! Je v nebezpečí. Musím se okamžitě vrátit do New Yorku!“