Nevinnost sama ✔️

5.

Byl konec listopadu a vánoční davové šílenství vkročilo do svého počátku. Obchody se pyšnily výzdobou. Zde platilo heslo, že čím víc lesku a třpytu, tím větší tahák pro lidi. A fungovalo to. Kalendář ještě neukazoval ani prosinec a lidé už pekli cukroví, dělali nákupy, jako by se schylovalo ke konci světa. I u Andrei v práci Vánoce ovládly svět. Mike dokonce donesl krabičku s cukrovím. Prý to je první várka od jeho ženy.

„Bože, nic lepšího jsem v životě nejedla,“ rozplývala se Andrea s plnou pusou.

„To bude Johana nadšená. Pečení je její vášeň. Sice by měla odpočívat, když má pouhý měsíc do porodu, ale ona je nezmar. A já mám aspoň co jíst k televizi,“ zasunul se ke stolu a čekal společně s Andreou na živý vstup na odpolední zprávy.

„Tak lidi, znělka jedem. Začínáme za deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři…,“ odpočítávání utichlo a Andrea právě přiblížila obraz na sympatickou moderátorku, vedle které seděl její kolega v obleku.

„Pouštím text,“ řekl tiše Mike a spustil text na monitoru. Moderátorka z něj předčítala, zatímco Andrea měla připravenou reportáž. Držela prst nad tlačítkem play a jen čekala, kdy ji spustit. Konečně nastala ta chvíle, už jí dřevěněl prst.

„A jak budeš trávit Vánoce ty?“ naklonil se k ní Mike.

„Nijak. Budu doma, nakoupím si nějaký jídlo, budu se válet u televize nebo knihy a budu lenošit.“ Už se nemohla toho okamžiku dočkat.

„To jako že budeš vážně sama?“

„Ano.“

„Ne,“ cítil se hloupě, když vyprávěl o tom, jak jeho žena peče a má z toho radost, protože peče pro něj.

„To přeci nejde. Máš někoho, s kým bys je mohla strávit?“ Ano, měla, ale nechtěla s nimi trávit ani vteřinu navíc. Rodiče ji zklamali a nepodrželi ji, když to nejvíce potřebovala. Vybrali si peníze místo ní.

„Nechci s nimi trávit Vánoce. Chci být sama a už se na to těším,“ přepla zas kameru do studia.

„A co kdybych tě pozval k nám?“

„Ani na to nemysli. Nechci být někde na obtíž. Jsi milý, ale když dovolíš, chtěla bych být sama. Vyhovuje mi to tak.“

„Jasně, ale nabídka pořád platí,“ podíval se na ni a usmál se.

„Já vím,“ vrátila mu úsměv. Mike byl milý muž, ale někdy až moc hodný. Nechtěla toho zneužívat a i když to možná vypadalo, že se v jeho přítomnosti cítila normálně, nebyla to tak úplně pravda. Ano, dokázala s ním mluvit, ale to bylo vše. Ale pomalu si na něho zvykala. Věděla, že od něho jí žádné nebezpečí nehrozí.

****

Po cestě domů se stavila v lékárně. Nutně potřebovala něco na kašel a průduškový čaj. Možná taky nějaké vitamíny. Už tři dny se nevyspala, protože Wade prokašlal celé noci a stěna, co je dělí, je velmi tenká. Píská v tom v něm jako by spolknul píšťalku. Jasně, listopad s sebou nenese jen začátek vánočního šílenství, ale také období chřipek. Metrem se dostala zas domů. Odemkla vchodové dveře a šla rovnou k němu. Zaklepala, ale nikdo se neozýval. Zkusila zazvonit. Dlouho zase nic a když už to chtěla vzdát, zaslechla ten hrozný kašel a těžké kroky. Otevřel jí úplně jiný člověk. Tenhle měl své nádherné oči nasáklé rýmou, čelo orosené potem a třásl se zimou, přitom to vypadalo, že má horečku. Přidušeně zakašlal, až se svíjel v pase.

„Pane jo, s vámi to je horší, než jsem si myslela. Donesla jsem vám nějaké léky a vitamíny,“ natáhla k němu igelitovou tašku s logem lékárny. Jenže Wade se pro ni nedokázal ani natáhnout. Jeho dusivý kašel ho totálně odrovnal. Nemohla se na to dívat, proto, i přes svůj odstup, vstoupila do jeho bytu a odložila igelitku na stůl.