Nevinnost sama ✔️

6.

Poté, co se tak hezky rozbrečela přímo před Wadem, uvědomila si, že na ni má minulost stále velký vliv. Přesně tohohle se obávala. Že až se jednoho dne zjistí, že se jí prostě nezbaví, i když moc chce, tak to prostě nepůjde. Rozhodla se dát tomu ještě jednu šanci. Neustoupí jen tak pro nic za nic. Ano, pláč je důležitý. Je dobré dávat najevo své emoce, ale čeho je moc, toho je příliš.

„Mikaelo,“ klepala jí na dveře a kontrolovala, zda Wade náhodou nevyjde ven. To by hned brala nohy na ramena. Proto si radši nechala otevřeno.

„Už jdu, copak hoří?“ otevřela s těmi slovy.

„No skoro,“ vpadla jí do bytu bez pozvání.

„Jo, pojď dál, úplně normálka,“ usmála se a zavřela. „Víš že máš u sebe otevřené dveře?“

„Jo vím, to je v pohodě, já se nezdržím. Mám na tebe jen jednu velikou prosbu. Vypadáš jako žena, co má styl a dost o něm ví,“ prohlédla si krásnou černošku v domáckým oděvu.

„Jo jasně. Tyhle tepláky jsou od Armanio a tričko od taky,“ řekla s hlasem plného sarkazmu. „Ta díra v podpaží je originál.“

Andrea se zasmála.

„No, ale určitě o tom víš víc než já. Potřebuju šaty. V práci máme vánoční večírek a já nemám co na sebe. Prosím tě, pojď se mnou nakupovat,“ zaprosíkovala.

„Holka, o tohle mě prosit nemusíš. To pro mě bude čest. Jdeme hned. Jen se převléknu,“ potom hned brala kabelku a klíče od bytu, zatímco Andrea stále seděla.

„Jo, tys myslela ještě dnes,“ došlo jí. Když ji Mikaela netrpělivě propalovala pohledem.

„Jo jasně že… Nemůžeš mi přeci říct, že chceš jít nakupovat a nechat mě čekat. To se holka nedělá,“ poplácala ji po zádech, když kolem ní procházela.

„Jo, už jdu,“ protočila očima a usmála se.

****

Kdyby věděla, že Mikaela vezme všechny obchody útokem, tak by si raději nějaké šaty objednala přes internet. Tohle byl normální nákupní maraton.

„Tohle myslíte vážně?“ urazila se Mikaela, když ji chudinka prodavačka donesla lososové šaty. Mikaela s nimi házela, jako by to byl transparent a kývala hlavou ze strany na stranu. „Vypadá snad tahle slečna,“ mrkla na Andreu, „jako někdo, kdo by nosil takový cár hadru? Myslíte si, že v tomhle,“ zamávala jí se šaty před očima, „zazáří a otočí se za ní každý chlap, co ji uvidí?“

„Ne paní,“ kroutila vystrašeně hlavou prodavačka, která tu zřejmě byla na brigádě, a vzala si šaty zpět. Hned je odnesla na věšák a hledala jiné – vhodnější.

„Mikaelo, ty jsi ďábel,“ usmívala se Andrea.
„Jo, holka, to sakra jsem,“ kývla hlavou a usmívala se. Konečně se po dlouhé době začala cítit jako žena a ne jen jako matka hluché dcery. Tohle jednou za čas potřebovala. Milovala, když se mohla uvolnit a využívat lidi, což zrovna momentálně dělala z prodávající.

„Hele, už jde, buď na ni prosím trochu milá,“ spojila ruce do prosíku a pozvedla obočí.

„Pokud donese zase nějakej hnus, pěkně si to odskáče,“ mnula si ruce. Už se těšila, jak si na ni zase zařve, ale to se nestalo. Slečna totiž donesla naprosto perfektní šaty. Tedy podle Mikaely. Andrea by si nic takového na sebe nevzala, ale Mikaela ji donutila si je spoň zkusit. No donutila. Normálně ji narvala do šatny, násilím z ní sundala oblečení a navlékla ji do černobílých šatu, kde levé ramínko a prsu bylo černé, pravá strana bílá, na pase byl bílý silný pruh potažený černou krajkou a dlouhá černá sukně s nebezpečně dlouhým rozparkem byla zevnitř bílá. Nutno říct, že jí ony šaty neskutečně slušely. Dodaly jí ženskost a něco, na co si Andrea nikdy netroufla a to sexappeale.