Nevinnost sama ✔️

17

Wade si z pokoje udělal takovou svou malou kancelář. Na stole měl několik papírů a dokumentů. Všude byly jeho poznatky z toho, co zjistil. Takže. „Mitchel se už pěknou dobu schází s ředitelem Williamsem. Nella si myslí, že ji měla Andrea využívat a Neil je do ni stále zamilovaný. Debílek," odfrkl si. „Stará Brennerová je ráda. Že její manžel zmizel, ba co víc, je ještě radši, že je mrtvý," udělal si u ní velký červený vykřičník a napsal k tomu HLAVNÍ PODEZŘELÁ. Lidí, co by mělo z Brennerovi smrti vlastní užitek, je hodně. Dokonce i Andrea a ta to vlastně udělala, jen ne pořádně. Statisticky je však dokázáno, že vraždu vždy spáchá někdo z rodiny a žena vždy zabije toho, koho by měla milovat. Ženy celkově vraždí z lásky nebo kvůli lásce. Takže podle statistik je Brennerová hlavní podezřelá. Poškrábal se na hlavě a pokusil ještě zapátrat. Když v tom mu někdo zaklepal na dveře.

„Nechci uklidit," zavolal, ale na úklid už bylo pozdě. Klepání se ozvalo znovu. Wade to vzdal a šel otevřít. Před ním stál starší zničený muž. Poznal ho. Nebyl to nikdo jiný, než otec Andrei. Chvilku na něj jen koukal v šoku, než ho Peppe Gonzáles oslovil.

„Já... Já, ani nevím, co tu dělám," promnul si snědý obličej. Wade jen dál koukal. Nevěděl, zda má mít na toho muže vztek, nebo ho litovat, protože vypadal tak omšele. „Doslechl jsem se, že jste ve městě a ptáte se na mou dceru. Já jsem Pep..."

„Vím, kdo jste," skočil mu do řeči. „Co mi chcete?" zdálo se, že si vybral. Měl na něj vztek za to, jak se zachoval, když ho dcera potřebovala.

„Asi vím, co si o mně říkáte. Chlap, co dal přednost penězům před dcerou, ale věřte mi, že neuplyne den, kdy bych si to nevyčítal. Vlastně jsem to nikdy nechtěl. Nechtěl jsem ani to, aby se lidi dozvěděli, že byla moje dcera zneuctěná. A ještě je tu jedna věc, ale tu bych s vámi probral raději o samotě," rozhlédl se kolem sebe, jako by se bál, že ho někdo sleduje. „Mohu dál?"

Wade váhal, ale nakonec ustoupil od dveří a pustil Peppeho dál. „Posaďte se," ukázal na postel.

„Děkuji. Budu rychlý, nebudu vás zdržovat. Mám málo času a ke všemu si myslím, že mě někdo sleduje. Mám pocit, že jsem v nebezpečí," vypadal vážně trochu nesvůj. Ruce se mu klepaly a neskutečně se potil.

„Proč si to myslíte?"

„To je jedno, nejsem tu kvůli tomu. Chci vám povědět, co se tenkrát stalo."

„Nechápu vás. Proč byste mi to vykládal? Já to po vás nežádal."

„Chci, abyste to řekl mé dceři. A možná že vám to pomůže," setřel si pot z čela a pokračoval: „Pamatuju si, jak moje dcera přišla toho večera domů. Byla celá pomlácená, roztrhaná a strašlivě plakala. Nikdy jsem neviděl Andreu tak zuboženou. Jako v tu noc...," prohloubil své vzpomínky a Wade mu naslouchal.

„Andrea nikdy nepřišla pozdě. Nikdy se nestalo, že by neposlechla, co jsme jí s matkou řekli. Měla k nám úctu a proto, když se tu noc zdržela o dvě hodiny, věděl jsem, že se něco stalo. Náhle se rozrazily dveře a v nich stála moje dcera, ale už to nebyla ona. Ten muž jí natolik ublížil, že nedokázala ani mluvit. Jen plakala a třásla se. Byla celá od krve. Pamatuju si, jak měla úplně červené nohy, jak kulhala a jak si tiskla k hrudi spojené ruce. Byla celá v křeči," setřel si znovu čelo, ačkoliv se nepotil. „Hned jsme se jí s matkou ptali, co se jí stalo, ale ona nemluvila, jen hýkala, jak moc plakala. Pokoušeli jsme se jí přidržet, ale jakmile jsem se jí dotkly, začala šíleně křičet a mlátit nás, abychom se jí nedotýkali. Už v tu chvíli jsem měl zavolat policii. Andrea šla po schodech do svého pokoje. Chtěl jsem jít za ní, ale zamkla se. Tak jsem chvilku s její matkou klepal na dveře. Až jsem je nakonec vyrazil. Andrea byla v koupelně. Sprchovala se a doslova si drhla kůži. U toho plakala a vrčela. Neustále opakovala nějaká slova, ale nerozuměl jsem ji. Bál jsem se o ni. Tak trochu už jsem věděl, co se stalo, ale potřeboval jsem to slyšet. Šel jsem za ní do sprchy a dokola jsem seji ptal, co se stalo. Potom se mi podívala do očí," hlas se mu roztřásl. „Poprvé jsem v nich neviděl smích a radost. Poprvé jsem v nich viděl strach a bolest. Bolest tak velkou, že jsem se ji mohl dotknout. Zeptal jsem se, co se jí stalo, kdo jí ublížil a já si do teď pamatuju, jak mi řekla: Tatínku, on mi ublížil, tatínku můj, znásilnil mě přímo v parku. Potom se mi zhroutila do náruče. V té sprše jsem s ní zůstal. Umyl jsem ji a pak i obléknul. Moje žena zatím někam zmizela. Myslel jsem, že na policii, pro doktora, nebo já nevím," pokrčil rameny a setřel si slzy. „Svou dceru jsem uložil do postele a čekal až dorazí sanitka, která nedorazila. Jen má žena se vrátila s kufrem plným peněz. Hodila ho přede mě na stůl a s úsměvem mi oznámila, že to je jen půlka. Ona využila trápení mé dcery ku svému prospěchu."

„Chcete mi tu říct, že vy jste v tom nevinně?" zamračil se na něj Wade. Tohle byla hloupost. Ne, i on si vzal ty peníze. Neohlásil to a nechal v tom Andreu samotnou. Nevšiml si jejího trápení a neudělal nic, aby jí pomohl. Je stejně vinen jako jeho žena.

„To rozhodně ne. Já ty peníze taky přijal. Nechal jsem se zlákat. Přiznávám, že jak jsem ochutnal její moc, zapomněl jsem na vše a je mi to moc líto. Chtěl bych svou dceru vidět a omluvit se jí," tvářil se přesvědčivě, ale Wade mu to nevěřil. Něco mu říkalo, že v tomhle bude něco víc, než povídá.

„Proč bych vám měl věřit. Pardon, neznám vás a popravdě ani nechci, ale za to z nám Andreu a je to ta nejlepší žena, co jsem kdy poznal, ale má problém. A má ho jen díky tomu, že jste jí nepomohli. Proč najednou chcete odpuštění?" A v tu chvíli mu to došlo. Člověk žádá odpuštění hlavně na smrtelné posteli. A Peppeho pohled jen potvrzoval Wadovo teorii. Umírá.

„Nechci skončit v pekle a bez dceřina odpuštění, se tam dostanu." Tohle Wada vážně nakrklo. Vstal a šel ke dveřím. Prudce je otevřel s pohledem na Peppeho.

„Vypadněte," nemohl se na toho člověka ani podívat. Ne, nepomůže mu se dostat do ráje. Jeho místo je v pekle a ďábel už na něj čeká. „Hned!" zvýšil na něj hlas. Peppe se tedy sebral a odešel jako hromádka neštěstí. Jako by on byl ten ublížený. Jako by on nikdy nikomu nic neudělal. Prošel kolem Wada ten za ním pořádně práskl dveřmi. Dal si ruce v bok, přičemž funěl vzteky. Už chtěl jít ke své práci, když zaslechl výstřel a byl jen kousek za dveřmi. Rychle sebral zbraň ze stolu a utíkal na chodbu. Tam na zádech ležel Peppe a chroptěl. Lidé vylézali ze svých pokojů, aby zjistili, co se stalo.

„Zavolejte sanitku. Kdo to byl?" klekl si k němu a snažil se mu zastavit krvácení. Stiskl mu střelu na hrudi. Mezi prsty mu prosakovala Peppeho krev. Peppe protáčel oči a prskal krev z úst. „Peppe, kdo to byl, poslouchej mě!" křičel na něj. Rozhlédl se kolem sebe, když zahlédl za rohem postavu v černé. Na hlavě mela kapuci a přes ústa šátek. Jediné, co zahlédl, byly oči. Hned, jak navázali kontakt dala se na útek. Wade běžel za ním.

„Stůl, policie," zařval, ale osoba běžela dál. Vzala to po schodech. Přeskakovala jedno zábradlí za druhým a Wade to dělal po ní. Ozval se výstřel. Wade se přikrčil. Střela zasáhla kov zábradlí, z něj vyšlehly jiskry. Wade opětoval palbu, avšak minul osoba utíkala dál a on se vydal za ní. Už chybělo jen jedno patro a ta osoba se chovala, jako by se jí netýkala gravitace, to, jak přeskakovala různé překážky bylo skoro nelidské. Wade vyběhnul ven, běžel za ní mezi dav lidí, ale v davu se mu ztratila. Zastavil se, aby se mohl rozhlédnout. Jenže jako by se po ni, nebo něm, slehla zem. Pronásledovaní mu nevyšlo. Vrátil se tedy na pokoj. U hotelu už byla sanitka a policie. Bohužel. Peppe svému zranění podlehl.

„To je on!" vykřikla stařena v županu a ukazovala na Wada.

„Pane, rád bych si s vámi promluvil," detektiv tasil odznak.

„Jsem detektiv Wade Morena z New Yorku. Právě jsem pronásledoval podezřelého. Bohužel jsem ho ztratil v davu. Byl vysoký asi stoosmdesát centimetrů. Hubený a mršný. Na sobě měl tmavé oblečení a obličej si kryl šátkem. Nic víc nevím," prošel kolem policisty do svého pokoje, ale policista se vydal za ním.

„Detektive More...," zarazil se, když viděl Wadův stůl. „Co má tohle znamenat?" ukázal na jeho dokumenty.

„To je moje věc," opíral se o desku s koukal na vše, co si připravil. Byl naštvaný a vzteky bez sebe. Měl střelce chytit. Měl být rychlejší. Teď by byl někde úplně jinde. „Vypadněte a nechte mě pracovat!" zařval na něj.

„To bohužel nepůjde, jste poslední, kdo s objetí mluvil, tudíž hlavní podezřelý, takže bych vás poprosil, abyste mě doprovodil na stanici. Pokud to nepůjde po dobrém, tak to udělám po zlém." Na to se Wade zasmál.

„Chcete mě zatknout?" vzpřímil se a podíval se mu zpříma do očí.

„Ne, jen vyslechnout."

„Dobře, tak pokud mě nechcete zatknout, tak vypadněte. Znám svá práva moc dobře a taky vím, že na chodbách jsou kamery, takže jste už dávno zjistili, že já ho nezabil. Nic proti mně nemáte. Teď nemám na výslech čas a hlavně jsem už vše řekl," úplně v klidu se zas otočil k policistovi zády a dělal, jako by tam nebyl.