Nevinnost sama ✔️

15.

Ať už byl hotel sebekrásnější, matrace nejpohodlnější na které kdy měl možnost Wade spát, nemohl za boha zabrat. Nic mu nedalo pokoj. Tikot hodin, myšlenky, které nedokázal vypnout ho strašily. Neustále přemítal nad tím, co se před deseti lety stalo. Že kdyby třeba Andrea nešla parkem domů, nemuselo by se to stát a ona by teď žila normální klidný život.

Brzy ráno, když ještě slunce spalo, zavolal do nemocnice, aby se ujistil, že je Andrea v pořádku. Její stav byl stále stejný. Pořád byla v umělém spánku a hlídaly ji přístroje. Měl tedy ještě čas trošku pátrat v její minulosti.

Než včera ukončil svou práci a ulehl do postele, v níž se snažil usnout, domluvil si ještě schůzku z ředitelem Williemsem. Ten na střední Charlestonské škole před deseti lety pracoval jako učitel matematiky a fyziky. Teď si polepšil. Ještě naposledy zabrouzdal do Andreinina deníku a pročítal jím.

Wade, Wade, Wade. To jméno mi zní celé dny v hlavě, jako by na světě neexistovalo nic jiného, než tento muž. Zavrtal se mi tam a nechce odejít. A popravdě... Ani to nechci. Moje tělo na něho reaguje a mě se ty pocity neskutečně líbí. Cítím se s ním jinak a bože, je tak krásný. Pohled do jeho očí je, jako bych se dívala do průzračného oceánu, který nikdo předtím neviděl a jen já mám to právo tam nakouknout. Chci si na něj sáhnout. Líbí se mi jeho tělo. Pouhý jeho dotek ve mně vyvolá milion pocitů. Je to jako exploze. Neutuchající exploze, která mě svírá. Bolestivě, ale líbí se mi to. Vím, že ten dotek patří jen mě. Anebo si to jen namlouvám? Co když to jsou jen mé bujné představy a Wadovi se třeba vůbec nelíbím? Co když jsem jen bláhová? Co když se ne mě nekouká jako na ženu?

Tímto ten deník končí. Další den byli spolu na večeři a večer ji dokázal, že na ni jak na ženu kouká. A nejen to. Ona se mu dost líbila. Proto musel vyřešit tu záhadu kolem ní. Nenechá toho, dokud tomu nepřijde na kloub. Je policajt a je to jeho povinnost.

Hned jak vstoupil do budovy střední školy, polil ho pot. Nenáviděl svou éru středoškoláka. Nikdy si nezvykl na to, že po něm lezou holky, popravdě to nenáviděl, ale jeho modré oči je k němu táhly. To, a taky, že byl kapitánem fotbalového týmu. Na chodbách panovalo ticho a z učebnic se nesly hlasy profesorů, kteří se snažili o výklad látky. Zamířil rovnou do ředitelny. Chvilku to tedy hledal, ale nakonec ji našel. Sekretářka ho poslala rovnou za ředitelem.

„Dobrý den, detektive, musím vás předem varovat. Mám na vás pouhých deset minut. Zapomněl jsem, že máme ještě poradu. Posaďte se," potřásl s ním rukou a pak mávl na židli.

„To je v pořádku, nebojte, nebudu vás moc dlouho zdržovat. Chci se jen zeptat na Andreu Rodrigesovou. Chodila sem před...,"

„Ano, já vím. Moc dobře i na ni pamatuju. Nadaná studentka. Hlavně šikovná. Vedla naše středoškolské noviny. Natáčela různé školní i mimoškolní akce a její záběry byly vždy profesionální. Ke všemu to byla dívka, která s každým vyšla. Bezkonfliktní. Nepamatuji si, že by byl někdo, kdo by ji chtěl ublížit, nebo ji neměl rád. Dost si rozuměla s dvojčaty Brennerrovími. Mám takový pocit, že s Neilem snad měla nějaký malý románek."

„Neměla!" ani si neuvědomil, že má hlas jak břitvu. Odkašlal si a zklidnil hormon. „Neměla, to už jsem si zjistil."

„No tak přinejmenším do ni byl aspoň zamilovaný a ona do něj také, protože ti dva byli věčně spolu. Takže mi přijde dost divné, že spolu nechodili. Ale to je jedno. Jeho sestra Nella byla její nejlepší přítelkyní i přes to, že obě byly úplně z jiného těsta. Nella spíš ta, co se ji lidé báli. Královna střední školy. Nevím, jak se to stalo, ale ty dvě byly jako sestry. Nikdy se nepohádaly, nikdy si nic nezáviděly a jedna bez druhé nedala ani ránu."

„Jak se Nella stavěla k tomu, že Andrea a její bratr po sobě koukají?"

„To nevím. Až tak jsem je neznal. Jen říkám, co jsem viděl. Poté, co se Andrea tak změnila, ji Nella nedala pokoj. Chtěla zpět kamarádku, ale Andrea se blokla. Uzavírala se víc a víc do sebe a ani Neil s ní nehnul."

„Rád bych si s nimi popovídal. Nevíte, kde bych je našel?"

„To netuším, ale víte co? Jejich matka bude mít za tři dny narozeniny. To určitě dorazí oba dva. Jako každý rok. Tam byste je mohl najít," utrhl papír z bloku a napsal na něj adresu.

„Tady je najdete. Teď když mě omluvíte, musím si ještě připravit nějaké podklady."

„Jo jistě. Já mám stejně ještě nějakou práci," vstal a natáhnul k němu ruku. „Děkuji za pomoct."

„To je maličkost. Andrea byla má nejoblíbenější žákyně. Více takových."

Wade nasedl do vypujčeného vozu a jel rovnou k Rodrigesovým. Musí více zjistit o Andreinině minulosti. A také se chtěl podívat do očí lidem, kteří zradili své jediné dítě. Nastartoval vůz a jel k nim.

Stál chvilku před domem a díval se na něj. Tady se Andrea schovávala před světem. Byla nucena opustit svůj dokonalý život a vydržet se svými démony a strachem. Tady přišla na svůj plán. Musí nahlédnout do jejího pokoje. Možná, že něco najde. Něco, co mu napoví, co se tenkrát stalo.

Vystoupil, přešel silnici a vydal se ke dveřím. Zazvonil, ale nic. Tak to zkusil ještě jednou. Stále nic. Rozhlédl se kolem sebe a pak vyndal pistoli. Bochnul do kliky jednou dvakrát třikrát a dveře se otevřely. Naposledy se rozhlédl a pak vstoupil do domu. Hned naproti němu se nacházely schody. Něco, jako by mu říkalo, že má jít nahoru, že tam najde vše, co potřebuje. Poslechnul svůj instinkt a vystoupal do prvního patra. Byly tam jen dva pokoje, v prvním ložnice a v druhém Andrein pokoj. Byl to typický středoškolský pokojíček. Postel, zeď plná plakátů a zrcadlo olepené miliony fotkami s kamarády. Na každé z nich byla Nella a Neil. Ti tři byly vážně trojka k pohledání. Pomyslel si, jak to pro Andreu muselo být těžké, když jí ubližoval otec její nejlepších kamarádů.

Hledal dál. Začal psacím stolem. Otevíral jeden šuplík za druhy, prohledával papíry, bloky, sešity, ale nic nebylo důležité. Jen nějaké kresby. Do posledního šuplete vztekle kopnul a v tu chvíli, kdy se starý nábytek rozpadl, se mu naskytl pohled na poklad. Několik cedéček a kazet a dokonce i videokamera. Vzal ji do ruky, posadil se na postel a pokusil se ji zapnout. Povedlo se, ale baterie byla téměř vybitá. I tak si prohlédl záznam. Nejprve toho moc neviděl, ale pak zahlédl Brennera, jak se s někým baví. Neviděl tomu druhému do tváře,ale slyšel úplně vše.

„Musíme tu malou čubku zabít, je ti to jasný!"

„Ale proč? Její rodiče si přeci vzali peníze," ten hlas byl ženský.

„Ano, ale já ji prostě i přes to nevěřím. Její rodiče jsou sice naivní, ale ona je až moc chytrá. Nemám z ní dobry pocit."

„Dobrá, dneska se o to postarám. Dnes je poslední den života Anre...," kamera se vypla. Ale to vůbec nevadilo, protože Wade moc dobře věděl, o co tam šlo. A taky moc dobře věděl, co to bylo za den. Ne Andrein poslední, ale den, kdy Andrea srovnala účty.