Nevinnost sama ✔️

2.

„Pane bože, zaspala jsem!“ vykřikla s budíkem, který už zvonil po třetí, a spadla na zem. Dezorientovaně se rozhlížela kolem sebe. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je a komu patří tento byt. Usmála se a zvedla se ze země. „Tak jo, co si vezmu na sebe, abych první den vypadala dobře?“ otevřela šoupací skříň a začala s prohrabávat tím málem, co měla. Nakonec zvolila úzké tmavé džíny, bílou košili a černé sako. Všechno to připravila na postel a šla se vykoupat. Sprcha jí probrala úplně. Cítila se svěže. Konečně, po hodně dlouhé době, měla z něčeho ohromnou radost a byla plná očekávání. Prostě věděla, že teď už bude všechno lepší. Vyšla ven jen v ručníku, který ze sebe shodila a začala se oblékat. Poté sundala z tmavých vlasů gumičku a učesala se. Měla husté černé vlasy s délkou do poloviny zad. Trošku se vlnily. Nakonec se trošku nalíčila. Nepoužívala toho moc. Jen si zvýraznila hnědé oči tužkou a nanesla řasenku. Nakonec si namazala rty balzámem a mohla jít. Ještě kabelku, peněženku a mobil. Zamkla byt a vydala se na metro. Rozhodla se prozkoumat okolí takže auto nebude potrebovat. Jenže ty zatracené dveře zase nešly otevřít. Zkoušela ten fígl, co viděla u souseda, ale nešlo to. „Krucinál. Musím jít, nebo mi ujede metro a já přijdu pozdě!“ bouchala do dveří. Všechno vyšlo tak dobře a teď se to pokazilo kvůli zaseknutým dveřím.

„A zas máte problémy.“

Trhla sebou, jak se lekla. Otočila se a zjistila, že je to zas ten soused. No, aspoň má možnost napravit svůj první dojem.

„Dobrý den,“ pozdravila slušně.

„Jé, vy umíte mluvit,“ zasmál se.

„Omlouvám se, byla jsem předtím trochu zmatená,“ bylo až děsivé, jak se najednou rozpovídala.

„Jdete do práce?“ udělal ten fígl s dveřmi a otevřel.

„Tohle mě budete muset naučit,“ ukázala na něj. „Ano, jdu do práce, ale podle všeho mi ujelo metro, takže přijdu hned první den pozdě. Skvělý, fakt,“ postěžovala si.

„Tak pojeďte se mnou,“ navrhl.

„Ne, to nejde, určitě máte jinou cestu a já nechci otravovat,“ zamítla okamžitě.

„Kde pracujete?“

„V televizi 7liveFox.“

„Tak to máme stejnou cestu, nasedat,“ ukázal na svou motorku. Jakmile ji Andrea uviděla, začala couvat.

„Tak to ani náhodou,“ zasmála se.

„Ale no tak, nechcete přeci první den přijít pozdě,“ vytáhnul zpod sedadla helmu a podal jí ji.

„Já nevím,“ cukala se dál. Mohla použít svůj vůz, ale ta motorka byla strašně krásná. Vždycky toužila se na nějaké svézt.

„Poslední šance,“ držel dál nataženou ruku s helmou. Andrea se rozhlédla kolem sebe a pak opatrně vzala helmu do ruky.

„Jak se to zapíná?“ nasadila si ji na hlavu. Vypadala jako jeden z těch barevných hrdinu ze Strážců vesmíru.

„Moc vám to sluší,“ pousmál se. „Pomůžu vám,“ naklonil se k ní a zacvakl poutka. Andrea přestala dýchat. Nikdy jí žádný muž nebyl tak blízko a popravdě z toho měla husinu. Celá zkoprněla a když se odtáhnul, mohla konečně svobodně dýchat. Jako by jí tím vzal kyslík.

„Dobrá, nasedněte za mě a pořádně se držte,“ sedl si na motorku a chytil se za řídítka. Když si Andrea uvědomila, co že má udělat, zmocnila se jí panika. Srdce se jí dalo zběsile do pohybu, nohy se jí rozklepaly a udělalo se jí mdlo, ale nechtěla, aby něco poznal, tak donutila své tělo k pohybu. Nasedla na motorku, co možno nejdál od něho, ale to nebylo dobře. „Musíte jít blíž a pořádně mě obejmout, natočil se k ni. „Nebojte, neublížím vám,“ myslel to samozřejmě jako vtip, ale ona v tom viděla něco víc. Z toho, jak to řekl, bylo cítit, že mu může věřit, že on jí vážně neublíží, ale to byl jen pocit, neměla důkazy.