Sirius

3K 124 7
                                    

Ráno mě probudil Remus s tím, že jestli chci alespoň první den v klidu stíhat, měl bych vstávat. Se zabručením jsem vstal a odešel jsem se nachystat do koupelny. Trvalo mi to asi pět minut, a jelikož už na mě kluci čekali, mohli jsme hned jít na snídani. Bohužel jsem se po cestě nevyhnul výslechu.

„Kde jsi včera byl tak dlouho? Čekali jsme na tebe, ale když už to byla hodina a půl, co jsi odešel, rozhodli jsme se jít spát," zeptal se James, když jsme opustili společenku.

„Byl jsem na astronomce," odpověděl jsem vyhýbavě.

„A co jsi tam tak dlouho dělal?" přidal se Náměsíčník. Proč to nemůžou prostě nechat být?

„Přemýšlel jsem," řekl jsem nakonec.

„A co dál?" ptal se dál James.

„Dál nic. Prostě jsem jen přemýšlel," snažil jsem se znít přesvědčivě, i když mi bylo jasné, že poznají, že lžu.

„Tichošlápku, my poznáme, když lžeš. Řekni nám pravdu," podíval se na mě James vážně.

„Tak fajn," rozhodil jsem rukama, „šel jsem na astronomku, kde jsem potkal Hope. Omluvil jsem se jí a ona řekla, že mi nevěří. Nic zajímavého."

„Nic víc? Vážně?" kouknul na mě Náměsíčník podezíravě.

„Řekla mi Siriusi," pokrčil jsem rameny.

„Řekla ti jménem a ty se chováš, jakoby se nic nestalo?" podíval se na mě nevěřícně Peter. Bomba, ještě ty se přidávej. Pomyslel jsem si.

„Jen se přeřekla. Hned potom na mě vyjela. To už mi jménem fakt neřekla," povzdechl jsem si a sklopil jsem hlavu.

„Ber to takhle, usmál se na mě povzbudivě Dvanácterák, „řekla ti jménem. To je pokrok a oproti minulému roku bych řekl, že dost velký."

„Jste v tom až po uši," ozval se Náměsíčník, „oba dva. Tak co kdybychom si sedli k vašim životním láskám?" usmál se a ukázal na čtyři dívky, které se u snídaně vesele bavily.

„Ale musíte se chovat slušně. A ty Jamesi, nezvi hned Lily na rande," dodal po chvíli, ale to už jsme  byli na cestě k nim.

„Dobré ráno dámy," pozdravili jsme sborově a sedli jsme si. Já jsem si sedl vedle Hope, James k Evansové a Rem s Peterem vedle Carsonové a Smithové.

„Musíte být zrovna tady? Vždyť je tu tolik místa," zavrčela vedle mě Hope.

„To sice je, ale tady máme skvělou společnost," ušklíbnul se Dvanácterák.

„Jamieeeee," udělala na něj Hope psí oči, ale James už se věnoval Evansové. Nějakou záhadou se normálně bavili. James ji nezval na rande a Evansová na něj nekřičela. Peter se jako obvykle cpal a Remus si povídal s Carsonovou a Smithovou. Hope si jen povzdechla a věnovala se své snídani.

„Co se mezi váma vlastně tehdy stalo?" ozvala se najednou Smithová a pohledy všech se stočily na mě a Hope. Tohle jsme věděli jen my dva, James a Evansová. Ti dva věděli všechno. Byli u naší konečné hádky. U hádky, kdy to všechno skončilo. Kdy se naše přátelství úplně rozpadlo. Nikdo jiný to nevěděl. Ani Remus.

„To je na dlouho," řekla Hope a James s Evansovou se na sebe vševědoucně podívali.

„Proč nám to nechcete říct?" přidal se Remus.

„Prostě už to nechceme řešit, jasný?! Je to naše věc. Až vám to budeme chtít říct, řekneme vám to," vyjel jsem na ně a dále se věnoval své snídani.

„Nerada to říkám," ozvala se Hope, „ale Black má pravdu. Už jsme to několikrát řešili," vzala si od Minnie rozvrh a odešla. Po tom, co jsem taky dostal rozvrh, jsem dojedl a taky odešel. Nechtěl jsem riskovat, že to začnou řešit znovu.

První hodinu jsem měl lektvary, tak jsem si zašel do pokoje pro věci a vydal jsem se pomalým krokem na hodinu. Když jsem došel před učebnu, Remus se mi hned omluvil a James se zeptal, jestli jsem v pohodě. Jen jsem přikývl a kouknul na brunetku stojící kousek od nás. Po chvíli přišel profesor Křiklan a pustil nás do učebny. Na začátek říkal ty svoje každoroční kecy, které jsem stejně nikdy neposlouchal.

„A malá novinka na závěr," odmlčel se a já zpozorněl, „rozdělím vás do dvojic, ve kterých budete pracovat celý rok. Dvojice budou vždy tvořit holka a kluk ze stejné koleje," řekl a začal nás rozdělovat.

„Lupin-Smithová," po tomhle jsem opět přestal vnímat.

„Potter-Evansová," Dvanácterák vypadal, že bude skákat radostí a já jsem se potichu uchechtnul. Evansová nevypadala zrovna nadšeně a to i přes fakt, že si ráno normálně povídali.

„Black-Whitová," zaslechl jsem své jméno. Byl jsem rád, že budu s Hope, ale bál jsem se, že se mnou nebude chtít spolupracovat.

Když Křiklan dočetl jména všech dvojic, dostali jsme za úkol, připravit Doušek živé smrti. Já a Hope jsme měli nejlepší lektvar. Hlavně díky ní. Byla nejlepší z ročníku. Sice na mě nebyla zrovna milá, ale snést se to dalo. Dvanácterák na tom byl mnohem hůř. Když jsem se na něj a Evansovou podíval, vypadalo to, že kdyby mohla, už by ho dávno zabila. Potichu ze sebe chrlila jednu nadávku za druhou.

Další hodiny už probíhaly klidně jako vždycky a jelikož naše poslední hodina bylo bylinkářství, které končilo před obědem, po obědě jsme si mohli v klidu sednout do společensky a pokračovat v plánování žertíků, které včera skončilo u rozhovoru o Hope.





Taková část o ničem, tak snad to nevadí. Musím se dost učit, tak není tolik času, ale psaní téhle kraviny mě baví a je to fajn odreagování. Děkuju všem, co tuhle blbost čtou.

„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"Where stories live. Discover now