Alex

1.2K 71 19
                                    

Otevřela jsem oči. Přede mnou se Sirius svíjel v bolestech. Rychlostí blesku jsem Emily omráčila a klekla jsem si k Siriusovi a ten mě objal.

„Nemohl-nemohl jsem dopustit, aby ti ublížila," zamumlal a já jsem se musela usmát.

„Takže už víš, čí jsi?" zeptala jsem se.

„Jo. Už mám svou paměť zpátky."

„Tak strašně moc jsi mi chyběl," objala jsem ho ještě silněji a rozbrečela jsem se. Byla jsem tak strašně moc šťastná.

„No tak, zlato, neplakej. Už je to dobrý," snažil se mě uklidnit.

„Já vím. Jen jsem hrozně šťastná. Bála jsem se, že to kouzlo nezlomíme," vysvětlila jsem.

„Už na to nemysli, ano? Jsem tady, všechno je v pořádku a hrozně moc tě miluju," odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí.

„Taky tě miluju," pousmála jsem se a on mě políbil.

„Musíme to říct ostatním. Budou hrozně šťastní," usmála jsem se na něj, když jsme se od sebe odtáhli.

„Řekneme jim to u večeře," pokrčil rameny, „teď chci být jen s tebou."

„Dobře, ale nemůžeme ji tady nechat," podívala jsem se na Emily. Měla jsem na ni hrozný vztek, ale nechtěla jsem ji tam nechat jen tak ležet.

„Nic jiného si nezaslouží," poznamenal Sirius.

„Já vím, ale to neznamená, že budeme stejní jako ona," namítla jsem.

„A co s ní chceš dělat?" zeptal se Sirius.

„Odneseme ji na ošetřovnu a Pomfreyové řekneme, co se stalo. Určitě to nenechá jen tak. A Austinová dostane, co si zaslouží."

„Jsi si jistá, že nebudeme mít problémy? Omráčili jsme ji."

„Použila na tebe cruciatus, Siriusi. Musela jsem to udělat. Bumbál to pochopí," usmál jsem se na něj zářivě.

„Dobře," řekl nakonec Sirius a pomocí kouzla ji zvedl ze země, „jdeme?"

Po cestě na ošetřovnu jsme potkali pár lidí, kteří na nás zmateně zírali, ale my jsme si jich nevšímali. Na ošetřovně jsme všechno vysvětlili madam Pomfreyové a ta nás poslala za Brumbálem. Když jsme to vysvětlili i jemu a já jsem ho přemluvila, aby dal Eily ještě jednu šanci a nevyhazoval ji, protože mi to prostě z nějakého nepochopitelného důvodu nepřišlo správné, vydali jsme se do komnaty nejvyšší potřeby. Věděli jsme, že tam budeme moct být sami.

„Tohle mi chybělo," poznamenala jsem, když jsme tam byli už přes hodinu. Seděli jsme v objetí na velké posteli a povídali jsme si.

„Mi taky," usmál se Sirius.

„Ale prosím tě. Ty jsi měl na práci jiné aktivity," protočila jsem očima a překřížila jsem ruce.

„Ale no tak," povzdechl si Sirius, „já za to nemůžu. A navíc. Nevyspal jsem se s ní, pokud mluvíš o tomhle."

„Vážně?" zeptala jsem se trochu překvapeně. Čekala jsem, že když by zpátky ten Sirius, kterým byl před prázdninami, tak se vším všudy.

„Vážně. Miluju totiž jenom jednu, víš?" stáhl mě pod sebe.

„Řekni mi o ní něco," usmála jsem se.

„Je nádherná, když ji vidím, rozbuší se mi srdce a na obličeji se mi objeví úsměv. Když se jí koukám do očí, ztrácím se v nich a je to jako bychom existovali jen my dva. Má v nich takové malé jiskřičky. Její úsměv mi rozzáří celý den. Je moc milá, ale když se jedná o chránění lidí, na kterých jí záleží, umí být i hodně zlá. Je dost tvrdohlavá, ale já to na ní miluju. Taky je hrozně chytrá a energická. Miluje famfrpál a její oblíbený předmět jsou lektvary. Vím, že jsou věci, které na sobě nemá ráda a má pár chyb, ale pro mě je práv díky tomu dokonalá," dořekl Sirius. Celou domu se mi díval do očí a já jsem se nemohla přestat usmívat. Tak moc mi chyběl.

„Miluju tě," zašeptala jsem.

„Miluju tě," usmál se a políbil mě. Když se ode mě odtáhl, musela jsem ho obejmout. Bála jsem se, že se probudím a tohle všechno zmizí.

„Štípni mě," řekla jsem po chvíli.

„Cože?" nechápal Sirius.

„Štípni mě."

„Proč?"

„Prostě to udělej."

„Řekni mi důvod."

„Musím si být jistá, že se mi to nezdá," vysvětlila jsem nakonec.

„Nebudu tě štípat," protestoval Sirius.

„Ale no tak."

„Nebuď jako malá," protočil Sirius očima a zvedl se.

„Kam jdeš?" zeptala jsem se zmateně, ale taky jsem se zvedla.

„Jdeme na večeři," vysvětlil, „mám hlad."

„Tak pojď," chytla jsem ho za ruku a táhla ven, „řeknu Lottie, aby mě štípla."

„Vážně?"

„Jo. Proč ne?"

„Proč myslíš, že se ti to zdá?"

„Je to až moc pěkné na to, aby to byla realita," pokrčila jsem rameny a Sirius se zastavil. Jen jsem se na něj nechápavě podívala a chtěla jsem pokračovat, ale on se ani nehnul.

„Co se děje?" zeptala jsem se.

„Tohle je realita, Hope. Je to naše realita. Naše šance na štěstí. Není to sen. Je to naše krásná realita. A my si ji zasloužíme. Prošli jsme si tolika nepěknými věcmi a teď si zasloužíme být konečně šťastní. Spolu," řekl a já jsem si uvědomila, že má pravdu. Přistoupila jsem k němu a ten den už po několikáté jsem ho objala.







Dneska už druhá, tleskat nemusíte. Pokusím se být aktivní jako na začátku, ale nevím no. Uvidíme.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča

„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"Kde žijí příběhy. Začni objevovat