„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Alex

Na večeři si Sirius i přes prvotní protesty sedl s náma. I přes ztrátu paměti byli totiž Poberti jeho nejlepší přátelé a James dokonce-skoro-bratr. Všem jsem rychle shrnula, co se dělo v Brumbálově pracovně a dál jsme se o tom díky vyřčené dohodě nebavili. Stále jsem ale přemýšlela nad Brumbálovými slovy. Nechápala jsem, jak to myslel. Aniž bych nad tím přemýšlela, podívala jsem se k učitelskému stolu, a Brumbál mi věnoval upřímný, milý úsměv.

„Lex?" oslovil mě James a tím mě vytrhl z mých myšlenek.

„Ano?" usmála jsem se na něj.

„Uděláš s náma další žertík?" zazubil se.

„Cože?" vyjekl Sirius, „ona nebude mít s našima žertíkama nic společného."

„Ale Tichošlápku. To ty jsi navrhl, abychom se zeptali," ušklíbl se James.

„To bych nikdy-."

„Dost," vložila jsem se do toho, „moc děkuju za nabídku, Jimmy. Normálně bych přikývla bez rozmýšlení, ale nemyslím, že je to teď nejlepší nápad. Radši budu vymýšlet, jak mu vrátit paměť. Promiň," pousmála jsem se smutně a James chápavě přikývl.

„Přemýšlíš nad tím, co řekl Brumbál?" zeptal se a já jsem přikývla, „taky tě to tak mate? Jako že přesně víš, jak to myslel, ale zároveň to vůbec nechápeš?"

„Právě jsi popsal moje pocity," zasmála jsem se, „ale radši to necháme na zítra, jo? Dneska už mám dost."

„Máš pravdu. Probereme to zítra," přikývl James,"a nezapomeň, že je ve čtyři trénink."

„Jako bys mě neznal," zasmála jsem se, „stejně to zapomenu a budeš mi to připomínat buď ty nebo Lottie."

„Jednou by sis to pamatovat mohla," protočil očima.

„Jasně. A hlavně když mám plnou hlavu Siriuse, co? Protože ten debil si prostě nechá vymazat paměť. Do koho jsem se to zamilovala, Merline," řekla jsem a James se začal smát, „nesměj se tomu. Já si z toho dělám srandu, protože jsem zoufalá. Ale tohle fakt nechápu. Jak se ti stane, že ti někdo, jen tak náhodou, vymaže paměť," řekla jsem vážně.

„Mě se neptej. Já jsem si ji vymazat nenechal," řekl James, když se přestal smát.

„To ne, ale jsi stejně postižený a Sirius se se mnou nebaví," pokrčila jsem rameny.

„Tak zaprvé: nejsem postižený. A za druhé: Siriusi, Lex by se tě na něco ráda zeptala," zazubil se James a já jsem ho probodla pohledem.

„Co zas?" zeptal se Sirius otráveně.

„Ale nic. Jen s James přemýšlíme, jak se ti to povedlo."

„Jak se mi povedlo co?" zeptal se nechápavě.

„Nechat si vymazat paměť," ušklíbla jsem se, „protože tohle vážně nepochopím. Ve chvíli, kdy na tebe někdo vytáhne hůlku, by ses měl začít bránit, ne? Jako vytáhnout tu svoji nebo tak něco."

„Merline," protočil oči, „ty mě nepřestaneš otravovat, co?"

„Celkem mě to baví, takže ne," ušklíbla jsem se, „a taky jsem se díky tomu ještě nezhroutila," přiznala jsem. Moje prvotní radost byla úplně pryč. Chtěla jsem Siriuse zpátky. Chtěla jsem mého Siriuse. Toho, kterého jsem tolik milovala. A nevěděla jsem, jak ho získat. Nechápala jsem, co měl Brumbál na mysli. Jako jo, láska je fajn, ale já jsem nevěděla, jak ji mám v Siriusovi najít. Začínala jsem být zoufalá.

„Hej Whitová," zamával mi Sirius rukou před očima, „jsi v pohodě?"

„Nedělej, že tě to zajímá," uchechtla jsem se.

„To sice ne, ale s Dvanácterákem jsme na tebe mluvili. Tak bys mohla vnímat," ušklíbl se a já jsem protočila očima.

„Já myslím-myslím, že už půjdu," oznámila jsem ostatním a zvedla jsem se.

„Vždyť si nic nesnědla," namítl James a ukázal na můj stále plný talíř.

„Nemám hlad," pokrčila jsem rameny, „a chci být sama."

„Bude to dobrý, Lex," usmála se na mě Lottie. Jen jsem jí úsměv oplatila a odešla jsem z Velké síně.

„Ahoj Whitová," ozval se vedle mě přeslazený hlas člověka, kterého jsem z celého srdce nenáviděla. Hlas Emily Austinové.

„Co zase? Dneska už jsme si pokecaly, Austinová. Já mám dost."

„Nemůžeš se smířit s tím, že tě Sirius nechce? Že jsem pro něj teď já?" ušklíbla se posměšně.

„No jo no. Obliavate ti vezme i ty nejkrásnější vzpomínky s člověkem, kterého miluješ. Ještě že to funguje jen na hlavu, co? Vem si, co by se stalo, kdyby srdce mohlo taky takhle zapomenout. To by člověk mohl vymazat něčí city. Bylo by to strašné. Ještě že po obliviate ti ty city zůstanou, ať už se dostanou jakkoli hluboko, nemyslíš?" usmála jsem se na ni falešně.

„Nevím, o čem to mluvíš."

„Ale víš. Nebo jsi to snad zapomněla? Použila jsi na Siriuse obliviate a on si teď nepamatuje průběh několika posledních měsíců. Je to škoda. To vyznání lásky na Silvestr stálo za to. Ale on si vzpomene, neboj," řekla jsem mile.

„Nevzpomene. To zařídím. Zařídím, aby se k tobě už nepřiblížil. To ti slibuju. Budu s ním všude. Nenajdeš ho samotného. Půjdu s ním klidně i do vaší společensky, pokud to bude nutné," zasyčela. Proč ta holka není sakra ve Zmijozelu? Napadlo mě.

„Proč?" zeptala jsem se přidušeně.

„Proč co?"

„Proč to děláš? Proč nás prostě nenecháš být?"

„Nehodíte se k sobě. Měl na výběr mezi mnou a tebou. Vybral si tebe. Vybral si špatně. Jsi oproti němu nic. Nezasloužíš si ho."

„A ty si ho zasloužíš?" uchechtla jsem se, „akorát mu ničíš život."

„Alespoň není s tebou," zasmála se a odešla. Já jsem nad tím jen zakroutila hlavou a vydala jsem se na astronomku. Tam jsem přemýšlela o všem, co se ten den událo. Ještě včera jsme tady byli spolu. Nad tou myšlenou jsem se musela pousmát. Měla jsem ráda ty večery, které jsme trávili právě na tomto kouzelném místě a já usínala za zvuku Siriusova hlasu, stejně jako rána, kdy jsem se budila v jeho náruči.

„Neruším?" ozvalo se za mnou asi po půl hodině, kdy jsem tam stála a já jsem se překvapeně otočila.

Tuhle kapitolu jsem psala dlouho. Ani nevím proč, není zas tak dlouhá. Asi to bude tím, že jsem dlouho hledala slova. Doufám, že se líbí.

Love you all❤️Barča