„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Alex

Ráno jsem se probudila brzo. Byla sobota na konci října a dopoledne se konalo první famfrpálové utkání Nebelvíru. Hráli jsme proti Mrzimoru. Jimmy nás nutil trénovat skoro každý den, ale nikdo si neztěžoval. Do týmu jsem se dostala já, Black, Lottie, Edward Reed, Melanie Morganová a Luke Thompson. Edward chodil s náma do ročníku, Melanie byla o rok mladší a Luke chodil do čtvrtého ročníku. Byli jsme skvělý tým. Dokonce i já s Blackem.

Když jsem se nachystala, šla jsem na astronomku. Opět. Holky už si za ty necelé dva měsíce zvykly na to, že když se vzbudí, už tam nejsem. Byla jsem uzavřenější a pořád jsem nad něčím přemýšlela. Všechno se to tak moc změnilo. Jakoby i kluci dospěli. James dal na mé rady a z něj a Lily se stávali dobří přátelé. Bylo to na dobré cestě. A Black se stále choval.........divně? Nevím, jak to vyjádřit. Choval se ke mně hrozně pěkně. Byl milý a já na něj taky přestávala být hnusná a dokonce jsem s ním trávila čas dobrovolně. Párkrát jsme spolu dělali úkoly nebo jsme šli za Hagridem. A další věc byla, že za celou tu dobu, co jsme byli v Bradavicích, ještě nikoho neměl. Prostě to k němu nesedělo. To chování. Nic. Přemýšlela jsem nad tím každý den. A už pár dní jsem přemýšlela nad tím, že Blackovi odpustím. Věděla jsem, jak moc mi chybí, ale pořád jsem se svým způsobem bála.

Když jsem dorazila na snídani, holky s klukama se už vesele bavili. Sedla jsem si jako vždycky mezi Lily a Blacka. Snažila jsem se zapojit do konverzace, ale pořád mi to všechno vrtalo hlavou, takže jsem byla trochu mimo. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne, ale neměla jsem to štěstí.

„Hope," oslovil mě Black potichu. Byl jediný, kdo mi říkal druhým jménem, „děje se něco?"

„Ne. Mělo by?" zeptala jsem se a pokusila jsem se o úsměv.

„Jsi hrozně zamlklá a vypadá to, že tě něco trápí."

„To nic není," usmála jsem se, „jen jsem přemýšlela. Nic víc."

„Dobře, ale kdyby cokoli, jsem tady," usmál se a na chvíli to vypadalo, že mě chce obejmout, ale potom si to rozmyslel. Myslím, že se bál, že by mi to vadilo.

Po snídani jsme si zašli pro věci a vydali jsme se na hřiště. Zápas komentoval nějaký kluk z Havraspáru. Neznala jsem ho. Do minulého roku je komentoval jeden kluk z Nebelvíru, který byl o ročník výš než já.

Hráli jsme asi dvě hodiny a skóre bylo 80:60 pro Nebelvír, když jsem zaslechla Jimmyho jméno.

„A James Potter asi vidí zlatonku. Letí střemhlav dolů a David Mackenzie je hned za ním," v tu chvíli jsem si všimla, že James žádnou zlatonku nevidí. Nebyla tam.

„Pokud rychle nepoletí nahoru, nestihnou to ubrzdit," pokračoval ten kluk z Havraspáru a chvíli na to, letěl James zase výš, ale Mackenzie to nezvládnul a narazil do země. Naštěstí to vypadalo, že se mu nic moc nestalo.

„To byla skvěle provedená Vronského finta dámy a pánové!" ozvalo se přes celé hřiště, „vypadá to, že Mackenzie si už dnes nezalétá a James Potter už se doopravdy žene za zlatonkou!" bylo jasné, že vyhrajeme. Odrazila jsem poslední potlouk a podívala jsem se na Jamese.

„A je to tady! James Potter chytil zlatonku! Nebelvír vyhrává 230:60!" ozvalo se a my začali jásat. Slétli jsme dolů a James mě hned objal. Když mě pustil, objevil se u mě Black.

„Jsme dobrý tým," řekl a nastavil mi ruku. Pořád se bál mě obejmout. Byl hrozně opatrný. Jakoby se bál, že něco pokazí.

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem mu skočila kolem krku. Byl zaskočený, ale objetí mi oplatil. Bylo to jako za starých časů. V tu chvíli mi došlo, že to chci všechno zpátky. Každý den ho obejmout. Srdce mi říkalo, abych mu odpustila, ale mozek byl proti. Mozek mi říkal, že mě zase zklame. Že se nemohl změnit a už vůbec ne kvůli mně. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale začínala jsem se přiklánět k tomu, co chtělo srdce.

„Jo to jsme," usmála jsem se na něj, když jsme se od sebe odtáhli.

Po pár minutách jsme se šli převléknout a na oběd. Seděla jsem klasicky mezi Lily a Blackem. Když nad tím tak přemýšlím, stávala se z nás taková parta. Jediné co teď bylo jinak, bylo to, že se Peter někam vytratil a Jess odešla za Edwardem Reedem. Hrál na postu střelce a byl milý. Párkrát se mě na Jess ptal. Slušelo jim to spolu.

Lily se bavila s Jamesem a poslední dobou to mezi nima vypadalo dost dobře. Lottie si povídala s Remem. Slušelo by jim to spolu, ale Lottie se bála mu říct co cítía a Remus se bál, že by ho zavrhla, kdyby věděla o jeho chlupatém problému. A na mě zbyl Black. Jasně, zase s ním trávím čas ráda, ale byla jsem rozhozená. Nevěděla jsem, jestli poslechnout srdce nebo mozek. Bylo to všechno hrozně těžké.

„Hej Hope, vnímáš mě?" zamával mi před obličejem Black.

„Jo. Teda ne. Promiň," sklopila jsem hlavu.

„V pohodě. Ptal jsem se, jestli se vážně něco neděje. Jsi hrozně mimo."

„Jen mi něco vrtá hlavou. To je všechno. Bude to dobrý," usmála jsem se na něj.

„Dobře. Budu ti věřit," oplatil mi úsměv. Potom jsme si povídali o všem možném. Bylo to hrozně fajn.

„Mohli bychom si potom prosím promluvit?" zeptal se Black, když jsme dojídali.

„Už spolu mluvíme," ušklíbla jsem se a položila jsem příbor.

„Víš jak to myslím," napodobil mě.

„No jo. O čem chceš mluvit," zajímalo mě.

„Potom," usmál se.

„Fajn. Kdy, kde?"

„Co takhle v deset na astronomce?" navrhl.

„Dobře. Budu tam," usmála jsem se.