„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Lottie

,,I když pochopím, jestli už se se mnou nebudete chtít bavit, nerad bych o vás kvůli tomu přišel. Jde o to, že jsem vlkodlak," řekl Remus potichu a sklopil hlavu. Já jsem jen otevřela pusu a chtěla něco říct, ale byla jsem zaskočená tak, že jsem nemohla mluvit. Tohle jsem nečekala a nechápala jsem, proč nám to neřekl dřív.

„Takže," začala jsem, po několika minutách napjatého ticha, „ty jsi vlkodlak. Ty jsi vlkodlak a já se to dozvídám až teď?" zeptala jsem se se slzami v očích. Bylo mi hrozně.

„Bál jsem se, že to nepřijmete. Že se mě budete bát nebo se se mnou už prostě jen nebudete chtít bavit," odpověděl se sklopenou hlavou. To si vážně myslel, že bych ho za to odsoudila? Problesklo mi hlavou.

„To sis myslel, že na tebe jen tak změním názor? Že si o tobě začnu myslet, že jsi zrůda? Že-," chtěla jsem pokračovat, ale Lex mě přerušila.

„Tady se do toho vložím já. Protože tady tohle dokážu vysvětlit. Víš, ono ani nejde o to, co si myslel o tobě. Jde o to, co si myslí o sobě. Protože když se vidíš jako zrůdu, proč by tě měli ostatní vidět jinak? Když se nenávidíš, proč by tě ostatní měli mít rádi? Chápeš?"

„Máš pravdu," sklopila jsem hlavu, „já-promiň, Reme. Nedošlo mi to. Jsem ráda, že jsi nám to řekl."

„Má pravdu, Reme. Pořád jsi to ty," přidala se Jess a Lily přikývla.

„Děkuju. Jsem rád, že-," snažil se Rem něco říct, ale jedna nejmenovaná osoba mu skočila do řeči. A hádejte, kdo to byl. Ano, správně. Alex Hope skáču-všem-do-řeči Whitová.

„To je sice fakt pěkný, ale řeknete s to potom. My teď půjdeme a vás dva tady necháme. Musíte si promluvit," podívala se na mě a Rema.

„To jsme si nedomluvili," probodl ji Rem vražedným pohledem.

„Já vím, ale víš, že jsem klukům slíbila, že udělám něco i s tímhle. A jak jsem tak přemýšlela, jak tě přemluvím k tomuhle, řekla jsem si, že zabiju dvě mouchy jednou ranou," nahodila nevinný výraz.

„Ani náhodou," protestoval Remus. Vůbec jsem nechápala, o čem se baví.

„Ale no tak, Reme," přišla k němu Lex blíž, chytla ho za ruce a podívala se mu do očí, „proč si pořád bráníš ve štěstí? Je jedno, že jsi vlkodlak. Zasloužíš si být šťastný. Jsi ten nejhodnější člověk, kterého znám. Tak prosím."

„Jsi si tím jistá?"zeptal se Remus nejistě.

„Naprosto,"usmála se na něj zářivě, objala ho a něco mu pošeptala. Když se od něj odtáhla, Remus se jen usmál a přikývl.

„Tak, a my jdeme vážení," zavelela Lex a rozešla se pryč.

„Co se děje a o čem to u Merlina mluvila?" zeptala jsem se zmateně, když jsme osaměli a Remus ještě více znervózněl.

„No, víš, já ti musím už hrozně dlouho něco říct, ale dost jsem se bál, protože jsi nevěděla, že jsem vlkodlak a nemohl jsem ti to prostě říct bez toho, abys věděla tuto informaci," začal a já jsem napjatě poslouchala, co z něj vypadne. Nechápala jsem, kam tím míří. Chvíli bylo ticho, ale po krátké odmlce pokračoval, „jde o to, že tě má hrozně rád. Ale už dlouho tě nevidím jen jako kamarádku. Nejsem si jistý, kdy mi to došlo, ale už to nějaká doba je. Nechtěl jsem ti to říkat, protože i kdybys to cítila stejně, vlastně bys nevěděla, do čeho jdeš. Jasně, pořád je možné, že mě pošleš do háje, ale kdybych ti to neřekl, Alex by mi nedala pokoj. Otravovala by mě s tím pořád. A samozřejmě pochopím, jestli to necítíš stejně, ale byl bych rád, kdyby se tím mezi námi všechno nepokazilo. Lottie já-miluju tě," dokončil svůj monolog a mi se zastavilo srdce. Byla jsem tak strašně šťastná. Nebyla jsem schopná mluvit, musela jsem to pořádně zpracovat.

„Lottie, řekni prosím něco. Cokoli," ozval se Remus po pár minutách ticha, „pokud chceš, klidně odejdu, ale vážně bych o tebe nerad přišel," smutně se usmál a zvednul se.

„Reme, počkej," řekla jsem, rychle jsem se zvedla a chytla jsem ho za ruku, „tak to není, jen jsi mě zaskočil. Miluju tě, Reme. Lex mi pořád říkala, že ty mě taky, ale já ji nevěřila. Prostě jsem se hrozně bála, že se mýlí. Protože ano, většinou má pravdu, ale jak teď byla průběžně hodně rozhozená z toho Siriuse, tak jsem si tím prostě nebyla jistá. Ale miluju tě, Reme, a to, že jsi vlkodlak, na tom nic nezmění. Pořád jsi to ty. Takový, jakého tě miluju," usmála jsem se na něj.

„Vážně?" zeptal se s úsměvem.

„Vážně."

Říkala jsem si, že bylo kruté ukončit minulou kapitolu tam, kde jsem ji ukončila a taky jsem se nudila (vůbec bych se neměla učit na přijímačky, neee), takže tady je nová. A překvapivě se nepsala tak špatně jako ta minulá, takže byla do dvou hodin napsaná. Příští kapitola bude zase z pohledu Siriuse, protože teď nebývají moc často a bývají spíš z pohledu Lex, tak doufám, že vás to potěší.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča