„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Alex

Jen jsem zakroutila hlavou a otočila jsem se zpátky. Překvapilo mě, že přišel. Vlastně jsem ani nevěděla proč. Ale nevadilo mi, že je tam se mnou. Byla jsem za jeho přítomnost ráda, a jelikož už jsem měla myšlenky v rámci možností srovnané, byla jsem si s ním schopná normálně povídat.

„Viděl jsem, jak jste se s Emily hádaly," začal.

„Jo," uchechtla jsem se, „tak proč jsi tady?"

„Zase půjdu, jestli chceš," pokrčil rameny.

„To ne, já jen že mě znáš. Víš, že v takových situacích bývám radši sama."

„Proto jsem čekal půl hodiny, než jsem se vydal za tebou," zasmál se, „ta mrcha vymazala tvému klukovi paměť. Neměla bys být sama," dodal po chvíli.

„Děkuju, Tylere," usmála jsem se, „víš, já vím, že James, Remus, Lily, Lottie a Jess by tady se mnou taky rádi byli, ale-,"

„Je kolem nich moc Siriuse," dokončil za mě Tyler, „máš je s ním už všechny moc spojené. Taky bych šel radši za tebou, kdybychom se s Mel třeba pohádali, než za Ryanem, Samem a Chloe."

„Nevím, co mám dělat," přiznala jsem, „vždycky se něco pokazí. Když jsme se začali bavit po dvou letech, kousl mě ten had, byla jsem v komatu a Siriuse jsem si nepamatovala. Potom ho Austinová políbila. Pak jsme se dali dohromady a byl skoro tři měsíce klid. A teď tohle? co když-co když prostě nemáme být spolu?"

„Jste jeden z mála párů, u kterých všichni stoprocentně ví, že mají být spolu. Vážně. Patříte k sobě, Lex. Jasně, je tady mnoho překážek, ale to neznamená, že nemáte být spolu. Vy je překonáte, Lex. Vím to. Je to jen paměťové kouzlo ne kletba, která se nepromíjí. Siriusova láska k tobě je silnější než kouzlo té mrchy. Bude to zase dobrý, uvidíš," usmál se na mě Tyler.

„Děkuju," oplatila jsem mu úsměv a on si mě vtáhl do obětí.

„Nemáš vůbec za co."

Povídali jsme si ještě pár minut, než nás vyrušil nově příchozí.

„Omlouvám se. Musel jsem se ujistit, že jsi v pořádku," pousmál se James, „ale vidím, že jsi v dobrých rukou, tak zase půjdu."

„Nemusíš," odpověděl mu Tyler, „už půjdu."

„Bude to dobré, uvidíš," otočil se na mě, ještě než zmizel na schodech.

„Tak jak ti je?" zeptal se James a postavil se vedle mě.

„Překvapivě už ne tak mizerně," uchechtla jsem se a přemístila jsem pohled zpátky na oblohu. Na hvězdu, podle které byl pojmenován kluk, kterého jsem tolik milovala. Jak jinak, že?

„Dneska se toho stalo na můj vkus až moc," podotkl James a já jsem přikývla.

„Chtěla bych se probudit zjistit, že se mi to všechno jenom zdálo. Celý ten dnešek."

„Křičel jsem na něj," řekl James po chvíli ticha.

„Cože?" zeptala jsem se zmateně.

„Na Siriuse. Křičel jsem na něj a vyčítal jsem mu jeho chování a on za to přitom ani nemůže. Hrozně mě to mrzí. Ale v tu chvíli jsem měl takový vztek. Chtěl jsem ho praštit. A kdyby tam nebyla Lily, asi bych to udělal," vysvětlil James. Teď už jsem to chápala. A chápala jsem, proč ho to tak mrzí. Sirius byl jako jeho bratr a James o něm na těch několik minut pochyboval. Cítila jsem se stejně špatně.

„Oh Jimmy. To mě moc mrzí," objala jsem ho, „ale ty za to nemůžeš."

„Jsi jako moje mladší sestra," zašeptal, „a ta představa, že by ti takhle ublížil můj nejlepší kamarád, byla příšerná. Ještě k tomu když vím, jak moc se tě snažil získat zpět."

„Bude to dobrý," mluvila jsem ještě víc potichu než on, „musí. On to musí zvládnout. A my mu s tím musíme pomoct."

„Jak?" odtáhl se ode mě.

„To ještě nevím. Musíš mi dát čas. Vždyť se to všechno stalo teprve před pár hodinama."

„Promiň. Přijde mi to jako věčnost."

„To mně taky," povzdechla jsem si, „mně taky."

Povídali jsme si dlouho do noci, než jsme začali být hodně unavení. Skoro celou dobu jsme se snažili vymyslet, jak pomoct Siriusovi, ale na nic jsme nepřišli, tak jsme si řekli, že to necháme na ráno. Vždyť se říká, že ráno je moudřejší večera, ne?

Ve společence jsme si popřáli dobrou noc a každý jsme se vydali do svého pokoje. Holky už spaly, tak jsem rychle vykonala večerní hygienu a lehla jsem si do postele. Usínala jsem s myšlenkama na Siriuse, Emily a Brumbálova slova.

Dneska kratší, ale já věřím, že mi to odpustíte.

Love you all❤️Barča