„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Alex

Ten týden uběhl hrozně rychle. Už byla středa odpoledne třicátého prvního prosince a já jsem seděla s Remem ve společence. Všichni se někam vypařili a já jsem nechápala, co se děje. Chovali se hrozně divně a i v pondělí se večer vypařili a já jsem je viděla až v úterý ráno. Jen Remus byl pořád se mnou. Bylo to zvláštní. Vypadal poměrně nervózně. Jako by se mělo něco každou chvílí pokazit. Jen jsem nevěděla co.

„Reme?" prolomila jsem ticho, které mezi náma panovalo a Remus se na mě podíval, „děje se něco? Vypadáš nervózně."

„To se ti jen zdá," usmál se na mě, „všechno je v pohodě."

„Fajn," řekla jsem. Lhal mi. Věděla jsem to. Znala jsem ho dost dlouho na to, abych věděla, že ke mně není upřímný, „tak kde jsou všichni?" zvedla jsem obočí.

„No oni," odmlčel se.

„Oni co?"

„McGonagallová po nich něco chtěla."

„Reme, horší lež sis vymyslet nemohl," uchechtla jsem se.

„Podívej Lex. Nemohl bych ti to říct, ani kdybych chtěl. Slibuju, že se to dozvíš. Jen už se mě prosím na nic neptej."

„Dobře," přikývla jsem po pár minutách, „nechceš si zahrát kouzelnické šachy?"

„Moc rád," usmál se na mě, „doufám, že jsi připravená na prohru."

S Remem jsme si užili fajn odpoledne. Hráli jsme spoustu her, povídali jsme si. Dokonce řekl, že holkám asi řekne pravdu o jeho malém chlupatém problému. Nakonec jsem ho donutila, aby mi to i slíbil. Věděla jsem, že tam bylo to asi, ale co? Sice jsme se dohodli, že mu dám čas, ale i kdyby jim to měl říct až v červnu, byl úspěch ho donutit slíbit, že jim to vůbec někdy řekne, no ne? S ostatníma jsme se potkali až na večeři a potom jsme byli ve společence. Konečně všichni. Byl to fajn pocit. Být tam se všemi mými nejlepšími přáteli.

„Uvědomujete si, že tohle je poslední Nový Rok tady?" zeptala se najednou Jess.

„Jo. Je to zvláštní," usmála jsem se na ni smutně a Sirius mě chytil za ruku, „je to náš domov. Za chvíli už nebude. Bude jen ten svět tam venku. Bude mi to tu chybět."

„Ale i tam venku budeme spolu," usmál se na mě James.

„Jsem ráda, že vás mám," usmála jsem se na ně. Dále jsme si povídali jen tak o hloupostech. Bylo to fajn. Byla tam skvělá atmosféra a pořád jsme se smáli. Vážně jsem myslela, že to lepší už být nemůže. Kdybych jen věděla. Ale to předbíhám.

„Pojď," vzal mě Sirius za ruku před půl dvanáctou.

„Kam?" zeptala jsem se zmateně.

„Neptej se a prostě pojď," pobídl mě, „věříš mi, ne?"

„Co je to za otázku? Jasně že ti věřím. Jen že je za chvíli půl. Nemůžeme teď odejít. Co ostatní?"

„Jen běžte," ozvalo se za mnou.

„Lily, ty víš, o co tu jde?" zeptala jsem se své nejlepší kamarádky.

„Možná?" usmála se na mě zrzka tajemně, „tak už jděte."

„Fajn," protočila jsem očima, Sirius mě chytil za ruku a táhl pryč ze společenky.

„Řekneš mi alespoň, kam jdeme?" zeptala jsem se po pár minutách.

„Uvidíš," odpověděl Sirius, „ale bude se ti to líbit. Slibuju."

Po chvíli jsme došli až na astronomku, která byla nádherně vyzdobená a na zemi byla deka a na ní miska s ovocem. Vypadalo to kouzelně.

„Páni," vydechla jsem, „je to krásný, jen stále nechápu, co se děje," řekla jsem zmateně, když jsme se postavili k zábradlí.

„Hope, já. Nevím kde začít. Všechny ty chvíle bez tebe byly hrozné. Ty dva roky, kdy jsme se kvůli mé blbosti nebavili, byly nejhorší dva roky mého života. Přes to, že jsem si to nechtěl přiznat, jsi mi neskutečně moc chyběla. Když jsme se na začátku tohoto roku zase začali bavit, byl jsem neskutečně moc šťastný. Ale potom tě kousnul ten had a ty jsi byla v komatu. Myslel jsem, že to nepřežiju. Nevěděl jsem, co bych bez tebe dělal. Nemohl jsem jíst, spát, soustředit se. Prostě to nešlo. A potom ses probrala. Byl jsem rád, že jsi v pořádku, ale když jsem byl potom jediný, koho sis nepamatovala, hrozně mě to mrzelo. Nevyčítal jsem ti to ani jsem nebyl nijak naštvaný. Jen to prostě bolelo. A když jsem tě políbil na tom plese a ty jsi utekla, bylo mi hrozně. Bál jsem se, že tě znova ztratím. Bál jsem se tak moc. Já, na tom plese jsem řekl, že nevím, proč jsem to udělal. Lhal jsem. Pravda je, že už tě dávno neberu jen jako nejlepší kamarádku. Znamenáš pro mě mnohem víc. Pravda je, že tě miluju, Hope. Miluju tě," dokončil Sirius svůj monolog. Už od půlky jsem měla slzy v očích. A na konci, když řekl, že mě miluje, jsem se rozbrečela úplně. Byla jsem tak strašně šťastná. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to řekl.

„Teď-teď ti něco řeknu já. Ty dva roky, kdy jsme se nebavili, jsem sama sebe přesvědčila, že tě nenávidím. Všechno, co jsem k tobě cítila, jsem zamkla hluboko v sobě. Když ses ke mně na začátku roku začal chovat zase pěkně, všechno to, co jsem pohřbila uvnitř sebe se začalo dostávat ven. Byla jsem ráda, že tě mám zpátky. Před tím, než mě kousnul ten had, jsi měl oslavu. Oslavu, na které se něco stalo. Myslím, že si to taky pamatuješ. Já, říkala jsem si, že je to přece hloupost. Že jsi v sobě měl nějaký ten alkohol. Že to nemůže být pravda. Potom mě kousnul ten had a já si tě nepamatovala. Nenáviděla jsem se za to, že si na tebe nemůžu vzpomenout. A pak jsem si vzpomněla na city, které k tobě chovám. Tehdy v Prasinkách, pamatuješ? Řekla jsem "miluju ho" a vy jste mě s Jamesem slyšeli. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vždyť jsem ani nevěděla, kdo jsi. Tehdy to Removi došlo. Ten večer jsem se pohádala s Lily. Týden jsme spolu nemluvili. A pak na tom plese. Já, když jsi mě políbil, jako by to ve mně něco spustilo. Vzpomněla jsem si na tebe. Na všechno. Bylo toho na mě hrozně moc a potřebovala jsem být sama. A pak jsem viděla, jak tě políbila ta Emily. Hrozně mě to bolelo. Nakonec jsem se ale rozhodla to neřešit a dělat, že se nic nestalo. Jediné, co jsem změnila bylo to, že jsem Lily slíbila, že ti řeknu, co k tobě cítím. A teď stojíme tady a ty jsi mi právě řekl, že mě miluješ a já jsem hrozně šťastná, protože je to ještě úžasnější než jak jsem si to představovala. Protože pravda je, že tě neskutečně moc miluju a každým dnem se zamilovávám čím dál víc a nemůžu s tím nic udělat," ukončila jsem svůj monolog a Sirius mě políbil. V tu chvíli se spustil obrovský ohňostroj.

„Miluju tě," řekl Sirius, když jsme se od sebe odtáhli.

„Miluju tě," usmála jsem se na něj a tentokrát jsem to byla já, kdo spojil naše rty v jedny.

„Něco pro tebe ještě mám," odtáhl se ode mě Sirius a začal něco hledat v kapse.

„Nemusíš mi nic dávat."

„Já vím. Ale já ti to chci dát," usmál se na mě Sirius, vytáhl z kapsy krabičku a klek si na jedno koleno.

„Hope, já, no, chtěl jsem něco velkého. Takže, Alex Hope Whitová, uděláš mi tu čest a staneš se mou princeznou?" zeptal se a otevřel krabičku. Byl v ní krásný prstýnek. Musela jsem se zasmát. Celé to až moc připomínalo žádost o ruku.

„Jo," usmála jsem se, „moc ráda se stanu tvou princeznou, ale jen když ty budeš můj princ."

„To je přece samozřejmost," oplatil mi úsměv a navlíkl mi prstýnek na ruku.

„A teď jsi jenom moje," objal mě, když si stoupnul.

„A ty jsi jenom můj," zašeptala jsem v objetí.

A je to tady😍doufám, že máte radost. Abych byla upřímná, po sem jsem to měla tak nějak vymyšlené, ale co bude teď, vůbec nevím. Uvidíme, co se mi podaří vymyslet.

Love you all❤️Barča