„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Sirius

Otevřel jsem oči a musel jsem se usmát. Bylo ráno dvacátého osmého března a já jsem se probudil vedle Hope. Už skoro tři týdny jsem byl ve své kůži a zase jsme chodili skoro každý večer na astronomku. Dvacátého sedmého měli Hope s Jamesem narozeniny, takže jsme to měli večer slavit, stejně jako ty Removy. Bylo vtipné, jak jim vyšlo datum narození na stejný den. Hlavně když to byli tihle dva. Oni totiž vážně byli jako dvojčata.

„Dobré ráno," usmála se na mě Hope, když otevřela oči.

„Dobré ráno," políbil jsem ji na čelo, „jak ses vyspala?"

„Moc, moc, moc dobře," zasmála se, „co ty?"

„Byla jsi u mě, takže skvěle. Jak se těšíš na večer?"

„Počkej. Musím se zamyslet. Pobertovská párty na oslavu mých, Jamesových a Remových narozenin. Těším se moc, moc a ještě jednou moc," zasmála se.

„Co si vezmeš na sebe?" zajímalo mě.

„Počkej do večera," ušklíbla se Hope a potom změnila téma, „uvědomuješ si, že za pár měsíců už budeme pryč? Už nebudou žádné Bradavice. Jen ten svět tam venku."

„Já vím. Budu si muset pořídit nějaký dům," povzdechl jsem si.

„Budeš si pořizovat dům?" zeptala se trochu překvapeně.

„Nemůžu být u Potterových na pořád," pokrčil jsem rameny.

„No jo. Máš pravdu. Promiň," usmála se smutně.

„To je dobrý. Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli bys nechtěla bydlet se mnou."

„Já nevím. Není to brzo?" zeptala se nejistě. Neměl jsem to na ni tak vybalit.

„Nechci bez tebe už být ani minutu, ale do ničeho tě nechci nutit," pousmál jsem se a snažil jsem se skrýt strach z odmítnutí, „klidně si to nech projít hlavou, jo?"

„Dobře. Miluju tě," usmála se.

„Já tebe," oplatil jsem jí úsměv a políbil jsem ji.

„Měl bys ji už konečně pozvat na rande," přidal jsem se k Dvanácterákovi a Červíčkovi, kteří přesvědčovali Rema, že ho má Lottie ráda tak jako on ji. Zrovna jsme se chystali jít na oběd.

„Můžete toho nechat? Stačí mi to, co jsem musel slíbit Lex," protočil očima Námasíčník.

„Alespoň něco," ušklíbl jsem se, „asi za ní zajdu, aby si s tebou promluvila i o tomhle."

„Co jsi jí musel slíbit?" zeptal se zmateně Červíček.

„To není vaše věc," řekl Náměsíčníka a znova protočil očima, ale pak se zarazil a podíval se na mě, „jak ty to víš?"

„Vážně? A blbější otázka tě nenapadla?" uchechtl jsem se.

„Říkal jsem jí, aby to nikomu neříkala," zamumlal Náměsíčník.

„To víš. Jsem neodolatelný," zasmál jsem se.

„A co jsi jí teda slíbil?" zeptal se James.

„Jak jsem řekl, není to vaše věc."

„Ale no tak," nevzdával se James.

„Ne."

„Siriusi? Co Náměsíčník slíbil Lex?"

„Siriusi, opovaž se něco říct," otočil se na mě i Náměsíčník.

„Promiň, Reme. Slíbil jí, že do konce dubna řekne holkám o svém malém chlupatém problému," vysvětlil jsem.

„To je skvělý. A nechceš jim to říct dřív? Třeba dneska?" začal hned James.

„Ne. A Siriusi. Tvoje holka je mrtvá. Teď budu muset poslouchat Jamese. Neměla ti nic říkat," zavrčel Remus a vyšel z pokoje.

„Aaaaa! On mi chce zabít holku! Pomoooc!" začal jsem křičet a vyběhl jsem za ním, zatímco se James smál. Rema jsem našel ve společence, kde se o něčem bavil Lex.

„Siriusi! Říkala jsem, abys Jamesovi nic neříkal!" vyjekla, když si mě všimla.

„Promiň," protočil jsem očima, „ale na mou obranu. Bylo to kvůli tomu, že Remus nechce nikam Lottie pozvat. Jako rande. A ničí si tím šanci na štěstí."

„Nech ho žít Siriusi. Tohle vyřeším, až jim řekne o svém malém chlupatém problému. A teď už pojďte. Mám hlad."

„Kde jsou?" zeptal se James a já jsem se uchechtl. Stáli jsme ve společence plné lidí a čekali jsme na holky, ale ony pořád ne a ne přijít.

„Klid, Jamesi. Za chvíli jsou tady." Jen co jsem to dořekl, objevily se na schodech. Slušelo jim to, ale já jsem měl oči jen pro jednu. Jako vždycky. Měla na sobě světle růžové krajkové šaty do půlky stehen s rukávy, které byly jen na pažích (pozn. aut.: neumím to popsat, ale myslím takové to, jak máte holé ramena a ty rukávy jsou až potom). Boty na podpatku měla stejné barvy jako šaty, rty namalované světlou rtěnkou a na očích řasenku a světlé stíny. Půlku vlasů měla rozpuštěnou a duhou ve dvou drdolech. Byla krásná.

„Sluší ti to," usmál jsem se na ni.

„Taky nevypadáš špatně," zasmála se.

„Můžu ti ji na chvíli ukrást?" ozval se vedle mě po hodině Tyler a já jsem přikývl. Věděl jsem, že tady byl pro ni, když to potřebovala. Vydali se spolu kousek ode mě a po pár sekundách se vedle mě objevila Melanie.

„Takže," začala.

„Takže?" zvedl jsem obočí.

„Od tvé ztráty paměti jsme neměli čas si popovídat, takže mi prosím vysvětli, jak se ti podařilo nechat si vymazat paměť."

„Ale no tak. Já za to fakt nemohl. Nemohl jsem nic dělat."

„Fajn. Budu dělat, že ti věřím," uchechtla se Mel, „sluší vám to spolu."

„Děkuju. Vám taky," usmál jsem se.

Tak tady máte další díl. O ničem, já vím. Ale berte to pozitivně. Vyšlo to dřív než po dvou týdnech. Dokonce to jsou jen tři dny, takže si zasloužím další potlesk. Dělám si srandu. Tleskat nemusíte.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča