„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Sirius

„Co jsi mu řekla?" zeptal jsem se Hope, když jsme vyšli z komnaty nejvyšší potřeby.

„To je jen mezi mnou a Remem," ušklíbla se Hope.

„Tak to bude mezi tebou, Remem a náma?" zkusil to James.

„Dejte mi pokoj," protočila Hope očima, „stačí, že jsem Siriusovi řekla, co mi Rem slíbil, a ten to pak vykecal vám. Musela jsem ho přesvědčit, že za to nemůžu, a že je to vina Siriuse."

„Taky mě zajímá, co jsi mu řekla," přidala se Jess.

„Merline, jste fakt otravní. Co se takhle radši zaměřit na to, že je Remus vlkodlak," snažila se Hope změnit téma.

„Já bych radši věděla, co jsi Removi řekla," ušklíbla se Lily.

„Fajn," protočila Hope očima a rozhodila rukama, „řekla jsem mu, že ho Lottie miluje stejně jako on ji, a že to není něco, co bych si myslela, ale že mi to sama řekla. Jo a taky že pokud si bude pořád šlapat po štěstí, tak mu sním všechny zásoby čokolády," usmála se nevinně.

„Ty víš, kde má zásoby čokolády?!" vyjekl jsem.

„Jasně. Vy ne?" zeptala se překvapeně Hope.

„Ne. My ne," odpověděl místo mě Dvanácterák.

„A to si říkáte nejlepší přátelé?," uchechtla se, „vím toho o vás víc, než o sobě navzájem víte všichni dohromady. A to se ani nesnažím."

„Nemůžeme za to, že víš všechno," protočil jsem očima a Dvanácterák přikývl.

„Všechno ne," zakroutila Hope hlavou, „jen skoro. Stačí být všímavý. Je to lehké."

„A proto jsem ti musela říct, že tě Sirius miluje, asi dvacetkrát," ušklíbla se Lily a Hope na ni jen vyplázla jazyk.

„Myslíte, že tam budou ještě dlouho?" zeptal se Červíček.

„Jo. Myslím," usmála se Hope, „proč?"

„Mám hlad," postěžoval si Červíček.

„Tak se běž najíst," pokrčila Hope rameny, „a my bychom tady taky neměli takhle stát. Myslím, že jim to ještě bude chvíli trvat," dodala po chvíli.

Náměsíčník s Lottie se objevili až u večeře. Byli spolu a vypadali šťastněji než kdy jindy.

„Sluší vám to," usmála se na ně Lily.

„Jen bych chtěla říct," ozvala se Hope, „že jsem to říkala."

„Jo no, chtěl jsem ti poděkovat," usmál se na ni Náměsíčník, „bez tebe bych se neodvážil Lottie nic říct."

„Nemáš za co. Vlastně jsem to dělala kvůli sobě," pokrčila Hope rameny a my jsme se na ni nechápavě podívali, „umíte si přestavit jak otravné bylo koukat na vás, jak na sebe házíte zamilované pohledy, ale abyste tomu druhému něco řekli, to ne," vysvětlila s protočením očí a my jsme se zasmáli.

Po večeři jsme se s Hope oddělili od ostatních a šli jsme na astronomku. Měl jsem v plánu se jí zeptat na to spaní, o kterém jsem ráno mluvil s Náměsíčníkem. Přes to, že jsem mu slíbil, že to nechám na další den, jsem si nemohl pomoct. Potřeboval jsem vědět, jestli se něco neděje.

„Chci s tebou o něčem mluvit," řekl jsem do ticha, které mezi námi panovalo.

„Ano?" otočila se na mě s tázavým výrazem ve tváři a čekala, co ze mě vypadne.

„Náměsíčník říkal, že jsi byla brzo rán vzhůru. On měl důvod, protože se bál reakce holek, ale nejde mi do hlavy, proč jsi byla vzhůru ty. Stalo se něco?" zeptal jsem se starostlivě a ona se na chvíli zarazila.

„Nic se neděje," odpověděla s přesvědčivým falešným úsměvem, ale její oči ji prozradily. Koukala se všude, jen ne na mě.

„A teď pravdu," protočil jsem očima.

„Říkám pravdu," stála si za svým.

„Kolikrát ti mám říkat, že poznám, když mi lžeš?" zavrčel jsem.

„Proč to prostě nemůžeš nechat být?" zeptala se Hope a já jsem se na ni nevěřícně podíval.

„To myslíš vážně?!" vyjekl jsem, „jsme spolu, a když nejsi v pohodě, chci ti pomoct. Chci tady být pro tebe. Máme být na všechno přece spolu. Ale jak můžeme být spolu na všechno, když mi budeš lhát?"

„Promiň," sklopila hlavu, „Já jen že to není nic důležitého, tak jsem tě tím nechtěla zatěžovat a otravovat."

„Nikdy, nikdy mě neotravuješ. Pamatuj si to," zvedl jsem ji hlavu za bradu tak, aby se mi koukala do očí, „a teď mi řekni, co se děje."

„Mívám noční můry. Když spím u tebe, je to v pohodě, ale když spím u nás v pokoji, sama v posteli, mám noční můry," přiznala.

„Jak dlouho?" zajímalo mě a ona zaváhala, „jak dlouho?" zeptal jsem se ještě jednou.

„Od toho, co ti Emily vymazala peměť," šeptla, ale já ji slyšel.

„Proč jsi mi to neřekla dřív?!" vyjekl jsem.

„Nechtěla jsem, aby sis dělal starosti, Siriusi. Nic to není."

„Žádné "nic to není". Měla jsi mi to říct. Má to totiž jedno hrozně jednoduché řešení."

„Jaké?" ušklíbla se, „nastěhuju se k vám do pokoje?" dodala pobaveně.

„Přesně tak," přikývl jsem, „nebo jako nemusíš se tam přímo stěhovat, ale budeš tam spát."

Ahoj lidi, vážně jsem neumřela ani jsem se na tuto fanfikci nevybodla. Včera jsem psala přijímačky, takže jsem se hodně učila a neměla jsem na psaní náladu. Nejhorší je, že jestli jsem se dostala, zjistím až v úterý, takže teď mám trochu nervy a bojím se, že jsem něco podělala. Jsem sice na gymplu, ale nemám tu školu ráda. Jako vůbec. Ani své spolužáky nemám zrovna v lásce, tak mi držte palce.

Hope you like it😍

Love you all❤️