„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Alex

„Vstávat! Jsou Vánoce," vzbudil mě ráno křik kluků. Jen jsem zamručela a převalila jsem se na druhý bok. A pak mi to došlo. Kluků?! Rychle jsem se vymrštila do sedu a zmateně jsem se rozhlídla kolem sebe. James a Sirius řvali, abychom vstaly, Remus se je snažil uklidnit a Peter něco jedl.

„Jak jste se sem dostali?" zeptala jsem se zaraženě.

„Oknem," zazubil se na mě Sirius.

„Merline," povzdechla jsem si a zabořila jsem hlavu do polštáře.

„Promiň," ozval se Remus, „snažil jsem se je přemluvit, aby vás nechali se vyspat, ale znáš je."

„Kolik je hodin?" zeptala se Lottie.

„Je sedm," řekl Sirius a my jsme vytřeštily oči.

„Proč nás sakra budíte v sedm?!" zakřičely jsme s Lottie. Lily s Jess se jen zasmály a vstaly.

„Jdu zase spát," lehla jsem si zpátky.

„Já taky," přidala se Lottie.

„Ani nápad," prohlásil Sirius a pár sekund na to si mě přehodil přes rameno.to samé nakonec udělal i Remus s Lottie.

„Jsi zrádce," zavrčela Lottie na Rema a ten se jen zasmál.

„Fajn. Vyhráli jste, ale nech mě alespoň ze sebe udělat člověka," řekla jsem směrem k Siriusovi, když začal vycházet z pokoje.

„Sluší ti to i teď," odpověděl a pokračoval v cestě.

„Je sice pěkné, že si to myslíš, ale já s tebou nesouhlasím, takže kdybys mě pustil, byla bych ti vděčná."

„Stejně tam nikdo nebude. Všichni jeli na Vánoce domů."

„Siríííííí, prosííííííím," nenechala jsem se odbýt.

„Fajn," řekl nakonec, položil mě na zem a já jsem se vítězně usmála. Udělala jsem ze sebe člověka, oblékla jsem si kalhoty a svetřík a vlasy jsem spletla do dvou holandských copů.

Zašli jsme si do Velké síně na snídani-bylo tam jen pár lidí u Havraspárského stolu, asi deset lidí z Mrzimoru, patnáct ze Zmijozelu a z Nebelvíru jsme zůstali na svátky jen my-a potom jsme si ve spolčence u stromečku rozdali dárky. Všem se fotoalby líbily a holky byly z náramků nadšené. Já jsem dostala od rodičů cukroví a sladkosti, od holek nový kouzelnický fotoaparát-můj se na konci šestého ročníku rozbil-od Petera nějaké jídlo, od Rema nějakou knížku a čokoládu, od Jamese sadu na úpravu košťat a od Siriuse nádherný medailonek ve tvaru srdce, který měl uvnitř naší společnou fotku a bylo tam napsané forever.

„Děkuju," zašeptala jsem a objala jsem ho. Po chvilce mi začaly téct slzy. Nebyly to slzy smutku, nýbrž slzy štěstí. Byl to ten nejhezčí dárek, který jsem kdy dostala.

„Neplakej," zašeptal mi Sirius do ucha a stiskl mě pevněji.

„Ono to nejde," zašeptala jsem nazpátek a trochu jsem se uchechtla. Bylo mi jasné, že na nás všichni koukají. Stejně jako mi bylo jasné, že budu muset říct Siriusovi pravdu.

„Co se děje, Hope?" zeptal se potichu.

„Nic. Já jen. Jsem hrozně šťastná. A ten-ten medailonek je nádherný. A jsem tady s váma, s tebou. Je to prostě jako by se tam venku nic nedělo. Jako by nebyl žádný Voldemort. Jakoby všechno bylo v pohodě," zašeptala jsem a odtáhla jsem se. Celé dopoledne jsme strávili ve společence u krbu. Vzpomínali jsme na všechno, co jsme spolu prožili, hráli jsme řachavého Petra a kouzelnické šachy a povídali jsme si o hloupostech. Bylo to úžasné dopoledne. Vážně to bylo, jako bychom neměli z Bradavic nikdy odejít. Jako by svět tam venku vůbec neexistoval.

„Lily?" ozval se Sirius u oběda, „mohli bychom si potom o něčem promluvit?"

„Jo, jasně," usmála se na něj Lily. Když jsme poobědvali, Sirius s Lily odešli do komnaty nejvyšší potřeby a my jsme šli do společenky.

„O čem myslíte, že chtěl Sirius s Lily mluvit?" zeptala jsem se.

„Nemám nejmenší tušení," odpověděl Remus a ostatní jen pokrčili rameny. Dál už jsme se o tom nebavili. Když se Lily se Siriusem vrátili, Lily něco zašeptala Jamesovi do ucha. James se zatvářil hrozně šťastně a o pár minut později jsem ve společence seděla úplně sama. Prostě mě tam nechali. Jako jo, omluvili se, ale stejně. Seděla jsem tam takhle pár minut, než jsem se vydala na astronomku.

Nechápala jsem, proč najednou všichni odešli. Proč mě tam nechali samotnou, co bylo tak moc důležité, že to museli řešit všichni, ale tak málo, že mě nepotřebovali. Po chvíli jsem začala přemýšlet jen o Siriusovi. Byla jsem rozhodnutá, mu to po Novém Roce konečně říct. Říct mu, že pravdu o svých citech. Říct mu, že ho miluju.

Tak dneska kratší a zítra taky nebude nějak extra dlouhá. Omlouvám se, ale prostě mi to teď na delší nevychází. Doufám, že se líbí.

Love you all❤️Barča