No control. ✓

Část 25.

,,Ty se do toho nepleť!" obořil se na něj chlapec a dál držel Autumn u stromu.

,,Myslím, že mám právo vědět, co se děje," nenechal se Fred odradit, ,,Proč si nám pomohl?"

,,Kvůli vám jsem to určitě neudělal," prskl Draco k dvojčatům.

,,Tak proč?" nadzvedla Autumn obočí, ,,Proč si komukoliv z nás pomáhal, když se chováš jak pitomec?!" 

,,Děkuju by neuškodilo," protočil panenky, ,,Díky tobě jsme teď oba mrtvý. Oni nás najdou, chápeš? Nemůžu uvěřit, co sis dovolila."

Rudovláska našla dost sil, aby ho od sebe odstrčila, ,,No a? To jsem měla nechat ho zabít další nevinné lidi? Nevím jak ty, ale já v sobě ještě nějaký cit mám!"

,,Proto ho necháš, aby radši zabil nás?"

Fred s Georgem je pozorovali a ani nedutali. Draco i Autumn byli celí rudí a horlivě gestikulovali rukama. 

,,Já? Tam nahoře to vypadalo, že vraždění je spíš tvá nová záliba," ušklíbla se a prohrábla si rozcuchané vlasy.

,,Měl sem tě tam nechat," usoudí nakonec Draco, ,,Měl sem vás tam nechat všechny tři. Měl sem ho nechat, aby vás zabil."

Au. 

,,Ty ses k nim přidala?" Vložil se do jejich hádky Fred Weasley.

,,Samozřejmě že přidala," ujal se slova Malfoy, ,,A s vámi se baví jen proto, aby se dostala do Fénixova řádu!" 

,,Kam?!" Protáhla tvář. Fénixův řád? To má být co? Fred ji teď propaloval pohledem. Bylo to poprvé, co ho viděla naštvaného.

,,Jenom vás vodí za nos! Jste tak hloupí, že to ani nevidíte!" Prskla k nim stříbrnovlasý chlapec.

Dívka toho měla právě tak dost; udělala krok v před a zasáhla chlapce pěstí do přímo do nosu, ,,Běž někam, Malfoyi!"

,,Jak myslíš," odflusl si krvavou slinu, ,,Tak si to tady užijte!"  

Sledovala, jak mizí mezi stromy, až se jí nakonec z dohledu ztratil úplně. 

,,Fakt jsi mě zklamala," Promluvil opět Fred Weasley.

 ,,Jenom si nás využívala?" Nyní už se přidal i George.

,,To ale vůbec není pravda!" Rozhodila zoufale rukama.

,,Malfoy má pravdu, patříš k nim," odmlčel se Fred a otočil se k ní zády, ,,Pojď Georgi, jdeme."

,,Ale.." vykoktal jeho bratr a přeměřil si ji pohledem, ale nakonec se vydal za ním.

,,Fajn! Tak si běžte!" Zavolala za nimi a do očí se jí vtlačily slzy. Poslední dobou furt jen brečela. Když se oba chlapci ztratily mezi stromy, sesunula se o kmen mohutného stromu a zachumlala se do hábitu, který měla přehozený přes školní uniformu. 

,,Všichni si jděte! Však mě tady klidně nechejte," zahuhlala vztekle. Ještě ke všemu neměla ani hůlku. Ta zůstala někde pod Astronomickou věží. Pomalu se stmívalo a kam jen dohlédla, rozprostíral se tam hustý jehličnatý les. Neměla ponětí, kde se nachází. Ani, jak se odtud dostat. Rozhodla se vydat pryč, ale po chvíli bloudění v lese se vždy vrátila na původní místo. Brzy už se setmělo a viděla sotva na krok, proto se usadila zpět ke stromu s tím, že tam přečká do svítání. Bylo opravdu chladno a uniforma ji příliš nezahřála, tak si sundala hábit a přehodila ho přes sebe. Nakonec to však nevydržela a rozhodla se z větviček vytvořit provizorní ohniště, které by ji alespoň trochu zahřálo. Zhruba po hodině soustředění se jí z prstů podařil vyčarovat oheň; hned jí bylo lépe.

Nikdy si nepřišla opuštěnější. Neměla už nikoho. Ani Draca Malfoye, který se zdál být do jisté míry alespoň přijatelnou formou její rodiny. A ani dvojčata. Přemýšlela, co to byl vlastně ten zmiňovaný Fénixův řád. Byla to ona skupinka, o které se zmiňoval Voldemort na radě v sídle Malfoyovích? Skupinka, která se rozhodla bojovat?

S těmito myšlenkami upadla do spánku. Zdálo se jí o tom, jak jednou s otcem byli na pouti. Bylo jí asi šest a byla tehdy doopravdy šťastná.  Polovinu noci však probděla. Třásla se zimou; jak ráda by teď ležela ve své posteli. To ji přivádělo k další otázce. Podívá se vůbec ještě někdy do Bradavic? 

Někdy po půlnoci se z lesa začaly klenout podivné zvuky, které se však ukázaly jako klení jednoho z jejích ztracených společníků. Předstírala spánek, neměla chuť kazit si noc další hádkou. Slyšela kroky a ucítila, jak si vedle ní někdo přisedl. Na pár okamžiků ucítila pronikavou vůni a věděla, že onen dotyčný je Draco Malfoy. Zatnula ruce v pěst. To má ještě odvahu se vracet? Po všem co řekl? 

,,Spíš?"

Ano.

,,Omlouvám se za to, co jsem řekl," zašeptal tiše. Autumn dál předstírala spánek, ale nejraději by se na něj utrhla; co je to s ním? V jednu chvíli se chová jako bezcitný pitomec a v další chvíli to vypadá, že dokáže být snad i zranitelný.

Položil si hlavu na její rameno a přehodil přes ně své sako. Dívka byla vzhůru až do východu slunce, zato chlapec už po chvíli hluboce oddechoval. 

...

Ráno se svět zdál zase o trochu lepší. Mezi vrcholky stromů prosvítalo několik slunečních paprsků a kousek od nich pobíhala malá veverka. Vstala, aby si protáhla ztuhlé nohy a bolavé rameno, z kterého se jí dočista vytratil cit, jak si na něm chlapec ustlal. 

,,Kde jsou oni?" ozvalo se za ní, když se zrovna skláněla k zemi.

,,Ne že by ti do toho něco bylo, ale odešli," pokrčila rameny a věnovala mu zarputilý pohled. Draco si uhladil stříbrné vlasy a vyskočil na nohy. 

,,Proč ses vrátil?"

,,Proč jsi tu zůstala?" Zamračil se na ni ironicky. 

V ten moment se zpoza stromů vynořily dvě zrzavé hlavy. Autumn musela potlačit úsměv, když dvojčata spatřila. 

,,Aby to bylo jasné," odkašlal si George, ,,nechceme se s vámi bavit, ale nemáme své hůlky a absolutně nevíme, kde jsme."

Fred za ním jen stál a s pohledem upřeným někam za ně přikyvoval. Usoudila, že se s nima nehodlá bavit a pověřil mluvením své dvojče. 

 ,,Jsem na tom stejně."
 

Všechny tři páry očí se stočily k Dracovi. On byl jejich jediná naděje se odtud dostat; koneckonců byl to on, kdo se rozhodl je přemístit. Tak to musel být on, kdo je dostane zpátky.

•••♦♦♦•••