Innominatam

#15 - Je hezčí než ona.

Jakmile se Oliver postavil k oltáři, Zachary se vypařil. Ale ne tím stylem, že se zneviditelnil, ale prostě odešel. Což blonďáka upřímně překvapilo. Uklidňoval se tím, že šel nejspíš pro jeho svatební dar. I když netušil, jestli je to spíše pro klid, nebo na nervy. Neměl nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Jestli se bát, nebo se těšit. Ale i přes to všechno, že Zach nenávidí Sharon, nepřeje si jejich svatbu, nejraději by ji poslal tam, odkud sám přišel... se na ten dárek těšil, protože jeho Anděl se tvářil opravdu nadmíru nadšeně pokaždé, co o něm jen promluvil. Věděl, že Zach nebývá naplněn entusiasmem tak často. Takže jo, nejspíš se na to překvapení opravdu hodně těšil.

Zhluboka se nadechl a opět vydechl. Trochu se zatřásl, aby vyhnal zbytečné myšlenky a mohl se plně věnovat tomu, čemu v tu chvíli měl. Slabě se usmál, když k němu zamířil menší kluk průměrného vzrůstu s tmavě modrým sakem. Okamžitě mu vyšel vstříc a vtáhl si ho do objetí.

„Sebastiane! Divím se, že žiješ," zasmál se a poplácal ho po zádech. Sice si z noci nic extra nepamatoval, ale to, co ano, tak mu jasně říkalo, že by měl být při nejmenším na záchytce.

„Copak jsem nějaký amatér, abych neuměl pít?" zasmál se a odtáhl se od něj. Pohlédl mu do očí. „Nemůžu uvěřit tomu, že můj nejlepší kámoš se dneska žení... Kam jsi dal hlavu, chlape? Vždyť jsi tak mladý! Měl by sis ještě užívat," zavrtěl hlavou a podíval se na něj zcela vážně.

„Je mi dvacet pět. Takže mám na svatbu nárok," rozesmál se blonďák a vrátil se se svým společníkem na místo.

„To asi jo, ale... Stejně tomu nemůžu uvěřit. Navíc jen po dvou letech vztahu! Jasný, naši se vzali po roce, ale to byla jiná doba, ne?" mlel páté přes deváté a tu pusu nezavřel opravdu dlouho. Ne že by mu to nějak extra vyčítal, už si zvykl. Přeci jen, znali se snad od narození.

Zanedlouho na to už byli všichni svatebčané na svém místě a čekalo se jen na nevěstu. Oliver byl čím dál tím víc nervózní a nejistý, jestli dělá správnou věc, zdali mu to nezruinuje celý život. Co ale mnohem více přebíjelo myšlenky na jeho nastávající byl stále chybějící Zachary. Kde sakra je? Vždyť sliboval, že dostanu dárek před obřadem!

Měl strach, že ho Sharon potkala a poslala pryč. Nebyl by ale v tom případě přímo u něj? Co když se mu něco stalo? Poznal by to stejně, jako to on vždy pozná u něj? Může se mu vůbec něco stát? Je to Anděl... Ale zase...

STOP! Nech toho, Olivere. Mysli na svou překrásnou nastávající, která se každou chvílí objeví ve dveřích, protože právě začala hrát ta správná hudba.

Neměl by se těšit, až si ji vezme, a ne myslet na chybějícího kamaráda? Jsou vůbec přátelé? Určitě ano. Minimálně z jeho pohledu rozhodně.

Sakra. Měl by přemýšlet nad tím, jak je jeho snoubenka v těch bílých šatech nádherná. Její hnědé vlasy byly vyčesané do složitého drdolu posetého malými umělými diamanty, závoj splýval až na zem... Byla opravdu překrásná, až oči přecházely a nejednomu muži či ženě se zatajoval dech.

Tak proč to jediný, co ho v tu chvíli zaujalo, bylo tělo v černém obleku. Modré vlasy vyčesané nahoru, což bylo více než sexy, žádný make-up, žádný umělý přídavek. Až na těch pár piercingů v obličeji a různých tetování po těle.

Oliver se vesele usmál, když ho spatřil. Úsměv mu byl oplacen a zrychlil krok, až předběhl Sharon, která si ho, stejně jako ostatní hosté, všimla až v tuto chvíli.

„Velmi se omlouvám za vyrušení, ale mám ještě jeden dárek, který nutně potřebuji budoucím manželům předat," oznámil všem, jakmile se postavil před oddávajícího, hned vedle natěšeného a překvapeného Olivera a zmateného Sebastiana.

„Já si myslím, že to počká," řekla dosti naštvaná nevěsta a zůstala stát napůl cesty. Bylo na ní vidět, jak strašně moc vytočená byla.

„Ne, promiň. Slíbil jsem Olimu, že to udělám dříve, než on udělá tu největší chybu svého života," arogantně se na ni usmál.

„A to?" zeptala se a založila si ruce na hrudi.

„Vzít si tě," zavrněl jako neviňátko, ale jeho oči říkaly jasně něco jiného. Zorničky měl rozšířené, jako kdyby si něco šlehnul, nosní dírky se roztahovaly, jak čichaly nasládlou vůni. Žádné výčitky svědomí v ní neviděl, ale ohromné provinění bylo až příliš zřejmé, že to nemohl nechat jen tak.

„Víš... Já vím spoustu věcí, které se ti ani nezdají. Zjistil jsem i takové... malé tajemství, které bych Oliverovi rád řekl. Sice jsem říkal, že pro něj mám dárek, ale... Není to tak obyčejný dárek. Nemůže si ho odnést domů, dokonce z něj ani nebude nadšený tak, jako jsem byl já v době, co jsem ho pořizoval. Ale na druhou stranu, darovanému koni na zuby nehleď, ne? Nebo tak nějak se to říká." Pomalu se rozešel směrem k Sharon, která s každým jeho krokem ustoupila dozadu. Všichni byli zmatení a nic nechápali. Dokonce ani Oliver. Ale nevěsta si byla velmi dobře vědoma významu, která nesla jeho slova.

„Nic o tom nevíš!" vykřikla, když už nemohla dál couvat dozadu, jelikož narazila na dveře. Ty se ale vzápětí zničehonic otevřely a ona tak padla na zem. Světlo jako by dostalo strach a zničehonic se setmělo, že Oliver musel přijít blíže, aby viděl, co se děje, i když bylo poledne.

„O ne, drahá. Já to vím všechno," zavrněl a postavil se nad ni jako Anděl Zkázy. Sklonil se a vzal ji pod krkem, aby ji vytáhl na nohy. „A vůbec se mi to nelíbí, víš?"

„Prosím," zachraptěla tiše a pevně sevřela jeho zápěstí, aby ji pustil. V tu chvíli konečně zasáhl Oliver, který vykřikl: „Zachary, okamžitě ji pusť! A laskavě mi vysvětli, co se to tu děje."

„Myslím, že od vysvětlování je zde on," řekl jen a ukázal volnou rukou vedle sebe, kde se stál lehce vyděšený muž v drahém saku a středních letech. Když vrátil pohled zpět na Zacha, už tam nestál, nýbrž zacházel do pokoje vedle, kam ho ten cizinec následoval. A jemu nezbývalo nic jiného než tam jít taky.