Innominatam

#5 - Zavřené dveře

Stál přede dveřmi od bytu, kde strávil posledních pár let. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Byl celkem vyděšený a nejistý, i když se to na sobě snažil nedát znát. Nejraději by se otočil a odešel, vypařil se jako pára nad hrncem nebo panák vodky před Rusem. Takový luxus, jako útěk, mu ale nebyl dopřán. Protože byl kurva Anděl Strážný a ti se musí starat o své svěřence, ať už mu ublížili sebevíc. A hlavně on ani nechtěl, aby mu přidělili někoho jiného.

Dveře zůstávaly zavřené.

Nejistě přešlápl z nohy na nohu, než zaklepal podruhé. Nechtěl se v tom bytě prostě zjevit, jelikož mu bylo jasné, že po jeho zmizení by tímhle Olivera akorát víc naštval. Nebyl si jistý, zdali je čekání na chodbě lepší varianta, ale měl čas přemýšlet, co udělá.

Byl rozhodnutý, že svého svěřence pozdraví, opět s ním začne trávit čas, ale tentokrát udělá všechno pro to, aby se od něj odpoutal. A rozhodně už nebude mluvit o tomto týdnu, který museli strávit každý sám. Nikdo se totiž nikdy nesmí dozvědět, co celý ten týden dělal.

Jenže na druhou stranu ta jeho citlivá a naivní stránka měla chuť si s Oliverem promluvit. Na plnou hubu mu říct, co k němu cítí a doufat, že by ho to přesvědčilo si s ním začít. A nebo naopak doznání jejich vztah posune ještě hlouběji... I když nevěřil, že by hlubší příkop byl ještě možný. Už teď pochyboval, zda-li si navzájem někdy opět pohlédnou do očí, aniž by se museli ošít nervozitou či pohled rychle sklopit rozpaky.

Nádech, výdech.

Další zaklepání a nejisté přešlápnutí. Přestávalo se mu to líbit. Proč neotevíral? Nebezpečí mu nehrozilo, to by jinak jakožto jeho Strážný Anděl cítil. A zase mu nechtěl lézt do emocí, aby ho nemohl nařknout z kradení soukromí. Navíc si to zakázal. Musel se od něj odpoutat, ne si ho k sobě přivázat ještě víc. Proto stále v nevědomosti čekal.

Přemýšlel mezitím nad tím, co během toho skoro týdne prováděl. Ve spoustě těch věcí se absolutně nepoznával. Ale vnitřně ho velmi uspokojovali. A to ani nemusel nikam do bordelu, aby byl spokojený jako po kvalitním sexu. Dokonce si trochu upravil i vzhled, aby pozlobil ty nahoře. V levé nosní dírce si nechal udělat piercing. Krásně ladil s jeho náušnicemi. Všechny tři šperky měly podobu stříbrného kroužku. Jednoduché, přesto elegantní. Minimálně jemu to tak přišlo. Už očekával napomenutí, i když si na to jeho „šéfové" už nejspíš zvykli.

Čekal, stále netrpělivě přešlapoval z místa na místo, přenášel váhu z jedné nohy na druhou a jen se snažil nepropadat pochmurným myšlenkám. Tohle bylo poprvé v jeho životě, kdy pociťoval tak ohromnou nejistotu. A taky doufal, že je to na dlouhou dobu poslední nervozita, ze které je tak moc mimo. Nelíbilo se mu se chovat jako... smrtelník. Musel udržovat své emoce pod kontrolou.

Přesně tak, Zachary. Nádech a výdech. Narovnej se, zvedni bradu. Uklidni se! Neprojevovat emoce. Je to slabost a za slabost se trestá. Přeci nechceš další přednášku od Michaela, jenom protože se nedokážeš ovládat. Za to tetování hada jsi u něj na koberečku strávil téměř celý pozemský den. To je o den víc, než by si kdokoliv přál.

Snažil se sám sebe uklidnit, až se mu to nakonec podařilo. Zcela vyrovnaný s klidnou tváří a sebejistým držením těla sledoval dveře před sebou.

Opět zaklepal.

Otevřely se ale jiné dveře. Sousedka vyšla na chodbu, prohlédla si modrovlasého kluka od hlavy až k patě, než se otočila a odešla pryč. Měla při tom takový podivný výraz. Už si zvykl na to, že lidé na jeho přítomnost reagují trochu jinak, než na přítomnosti ostatních, ovšem tohle ho poměrně podivilo. Žena se na něj zpočátku podívala téměř až s úctou, jako by měla chuť padnout na kolena a klanět se mu jako nějakému bohovi. Poté se objevil nezájem. Jako kdyby byl Zach jen náhodný člověk, který je tak tuctový, že ničím nevybočuje z řady. Což byla hloupost, vzhledem k tomu, že už jen svou výškou vyčníval. Nehledě na jeho celkový vzhled. Rudá košile, černá vesta a kalhoty téže barvy. A modré vlasy, které se na první pohled vůbec nehodily k jeho oblečení, ale při bližším prozkoumání se to k sobě hodilo tak dokonale, až si nikdo nedokázal jedno bez druhého představit. Nemluvě o jeho špercích a tetováních. Byl vše, ne jen všední. Možná přesně tohle ho zarazilo jako první. Ale to, co ho zaujalo úplně nejvíce, byl následný strach, který byl jasně vepsán v její tváři. S tím se setkal úplně poprvé. A jeho vnitřního Anděla to úplně rozhodilo. Protože Andělů Strážných se nikdy nikdo nebojí. Ať už jdou vidět, nebo ne.

Opět se jen zhluboka nadechl a zatřepal hlavou. Teď se nemohl nechat rozptylovat nějakými teoriemi. Jeho klouby se s dřevem opět setkaly, než konečně uslyšel kroky, které míří konečně k těm správným dveřím. 

-----
No jo, nakonec přilezl zpět Zachary. Jako kdyby měl na výběr, že ano. (｡•̀ᴗ-)✧
Přeji mnoho štěstí v nešťastné době. (✿ ♡‿♡)