Innominatam

#30 - Párový kostým

Trojice mužů si to nakráčela do velkého domů. Základy se otřásaly pod hlasitou hudbou a tančícími těly. Party byla v plném proudu a to bylo teprve devět večer. Rozhlédli se kolem sebe. Byla tam spousta masek, některé ani dokonce nedokázali rozeznat, co mají být. Otázka, jestli to bylo myšleno schválně, nebo jen neschopností výrobce.

„Takže... Já se jdu opít, vy si dělejte, co chcete," oznámil jim Oliver. Chtěl se rovnou rozejít k baru, což se rozhodně nelíbilo jeho opatrovateli. Chytil ho za ruku a stáhl zpátky k nim.

„Budeš se držet mě. Stačilo, že naposledy, co ses opil, nechal ses někým ojet na záchodech." Zach se na něj zamračil a blondýnovi bylo jasné, že nemá nejmenší šanci na záchranu. Ilias vedle nich jen nervózně přešlápl.

„A ty ses vykousl s tady tou kreaturou, tak mi nic nevyčítej," zavrčel podrážděně. Od toho večera mu jeho velmi krátký románek Anděl velmi často a velmi nepříjemně připomínal. Měl toho už dost.

„Myslím, že tady srovnáváš dvě naprosto odlišné skutečnosti. Já nebyl opilý, ty ano. A-"

„O to je to horší," skočil mu do řeči. Prudce trhl rukou, díky čemuž ho Zachary byl nucen pustit, otočil se a odešel. Ztratil se mezi dalšími těly, jako se slza ztratí v moři. Modrovlasý si povzdechl a svěsil ramena.

„Neboj, tvůj Heath Ledger se ti brzy vrátí," řekl prozatím tichý kluk, poukazujíc tím na Oliverův kostým Jokera. Ucítil na rameni teplo dlaně, načež se pousmál a přikývl. Měl pravdu. Co nejhoršího by se mohlo stát? Maximálně se zase s někým vyspí. Mohl jen doufat, že to nebude nikdo nemocný.

Vzal Illia za ruku a rozešel se s ním přímo mezi tančící těla. Jejich dobývání bylo poměrně obtížné, vzhledem k tomu, že spousta lidí měla prostorově výraznější masky. Jako třeba chobotnice, kterou právě minuli. Mezi tím se jejich kostýmy jako Johnystein z Hotelu Transylvánie - Ilias - a upír - Zachary - ztratily. A že malý Anděl měl kostým celkem výrazný. A ten Zachův zase skoro žádná změna od normálu. Jen si dal falešné špičáky.

Postavili se spolu do rohu obýváku, kde je nikdo a nic neobtěžoval. Jen skenovali okolí, byli ostražití. Modrovlasý v ruce svíral už minimálně třetí cigaretu, aby se uvolnil a mohl si to lépe užít i jako střízlivý.

„Víš o tom, že máme vlastně párový kostýmy?" prolomil po chvíli ticho brunetek a pozvedl své modré oči k vyššímu. Usmál se, až na svět vykoukly jeho ďolíčky.

„Vážně? Jak to?" zasmál se a vložil si cigaretu do úst. Necítil se komfortně, měl pocit, že se něco v následujících hodinách stane. Něco, co ho rozhodně nepotěší.

„No, já jsem Johny a ty upír. Johny a Mavis. Chápeš? Jen ti chybí ten plášť," zasmál se rozpustile a poukázal na jasný fakt. Zach roztáhl koutky do úsměvu a přikývl. Nedošlo mu to, ale rozhodně mu nevadilo, že spolu ladili. Vlastně to bylo sladký.

„To bych tě měl ale nenávidět, ne? Jsi člověk, já upír. Vrr," rozesmál se. Pak se ale zarazil, protože z Oliverovy strany cítil něco nepříjemného. „Počkej," řekl jen Iliovi a rychlým krokem se rozešel, kam ho smysly naváděly. Nenapadlo ho, že kdyby změnil svou hmotnou podstatu na nehmotnou, dostane se tam rychleji. Na to byl až příliš vykolejený. Problémy nastaly opravdu rychle.

Procházel každou místnost v domě, kuchyň, koupelnu, garáž, jídelnu, než rychle vyběhl schody do patra, kde se snažil rozrážet dveře od ložnic a dalších pokojí co nejrychleji. Pohlcovala ho panika a vztek. Hlavně tedy nejistota. Ohromná nejistota. Netušil, co se děje. Od Olivera přestal cokoliv cítit už dávno. Ovšem nebylo prázdno způsobeno tím, že by se přestal bát. Ne. On necítil nic. Žádný pocit, emoce. Jako kdyby ho od něj někdo odstřihnul. Vypnul.

Jakmile rozrazil dveře od poslední místnosti, málem se zhroutil na zem. Nebyl tam. Rozhlédl se kolem sebe, v naději, že ho třeba jen přehlédl. Nepřehlédl... Nenacházel se v té potemnělé pracovně. Ani pod tím stolem.

Ale přeci jen ho něco donutilo zůstat mezi těmi čtyřmi stěnami. Konkrétně výrazné a jasné světlo z okna, které vedlo do zahrady. Okamžitě se k němu rozešel. Napjal se, ztuhl. Myšlenky se zastavily. Jen tam stál jak Y a zíral tupě před sebe.

Tak tohle byla ta věc, před kterou mě mé instinkty varovaly...

Jakmile se trochu uklidnil, vyhodil falešné zuby pryč. Upravil si oblečeni, narovnal se v zádech. A pak, jako největší král, prošel skrz okno a již ve své neviditelné podobě se snesl k zemi. Podíval se pod sebe, aby si byl jistý, že na nic nestoupne. Zhluboka se nadechl, načež opět vydechl. Zvedl hlavu, narovnal se v ramenou.

Zahrada byla veliká, navíc byla tma. Nikdo neměl šanci si všimnout postavy, která právě kráčela napříč. Ale osoby, kteří byli cílem její cesty, o ní moc dobře věděly. Vždyť na ni také čekaly.

Zachary netušil, jestli je dobře, nebo ne, když s nimi spatřil i Olivera. Očividně byl zmatený a vyděšený. Naštěstí ne opilý. Co ho ovšem zarazilo mnohem více, byl Ilias, který tam stál také. Byl v rohu, dál za ostatními. Ale jeho křídla ho osvětlovala dostatečně.

V tu chvíli mu to došlo. Nezáleželo na tom, jestli ho prozradil provinilý výraz, nebo že neslyšně zašeptal promiň. Důležité bylo, že to věděl. A cítil.

Jeho pravidlo číslo jedna, které se mu postupně podařilo odbourat, bylo zpět.

Nikdy nevěř ničemu, co má křídla.

Ticho se rozneslo krajinou. Každý z přítomných měl pocit, že se snad až čas zastavil. Hluk z party k nim nedoléhal, okolní krajina a domy je jen mlčky pozorovaly, jako kdyby se bály zasáhnout do věcí, které se netýkaly jejich světa.

„Jistě víte, co teď nastane," pronesl hluboký a zvučný hlas. Do popředí vystoupil poměrně malý Anděl, který měl křídla spíše jen na okrasu, než aby plnila nějaký účel. Zato ale byl již od pohledu starý.

A to byl ten moment, kdy Zachary zjistil, že teď mu nepomůže ani zázrak. Byl v háji. Bezbranný, vyděšený. A za všechno mohl jen jeden jediný Anděl, který se tvářil jako hromádka neštěstí. Toho si ale nikdo nevšímal.

„Vlastně bych byl docela rád, kdybyste mi to řekl. Nějak si nepamatuji, že bych si něčím vysloužil takovouhle... poctu, aby pro mě přišlo deset Andělů." Možná neměl naději, že po tomto setkání vše zůstane při starém, ale alespoň chtěl vědět, co všechno ví oni.

„Myslím, že vaše samovolné přebírání pravomocí, která náleží Lucimu, jsou celkem jasné." Ví všechno. 

Jediné pokynutí ruky.

Konec.

Ohromný záblesk světla a Oliver byl na zahradě sám, jen s malým Andělem. Ten padl na kolena, slzy mu stékajíce po tváří. Srdce mu zaplavila provinilost a bolest. Nesnesitelná, nevyléčitelná. Od které mu nebude pomoci.

Oliver to bral prozatím více v klidu. Byl až příliš zmatený na to, aby mu došlo, že svého Strážného Anděla již nikdy více nespatří.  

-----
Ehm... Uvidíme se u epilogu. :)