Innominatam

#3 - Tohle bude zábava

Ten večer už Zacha neviděl. A upřímně mu to tak i vyhovovalo, jelikož se alespoň nemusel cítit provinile. Už dávno mu vysvětlil, že spolu nikdy nic mít nebudou, nehledě na to, že ani nemůžou. Udělal si to sám.

Jenže i tak to modrovlasý Anděl bral jako tu největší zradu. Ještě nikdy se nezamiloval. Ne tolik. A teď toho ohromně litoval, i když to nijak nemohl ovlivnit. Lásce nikdo neporučí, na to byla i jejich kouzla příliš krátká.

Seděl v rohu restaurace, jedna slza za druhou se valila z jeho zelenomodrých očí. Pozoroval, jak se spolu smějí, a jak si ten malý rozkošný blonďáček ani nevzpomněl, že odešel. Jeho srdce se trhalo na kusy. A ten pohled tomu absolutně nijak nepomáhal. On ho sakra miloval! Copak si neuvědomuje, co to pro Anděla znamená? Samozřejmě, že ne, nemohl to vědět, jelikož mu o tom nikdy neřekl, ale na to Zach nepomyslel. Začal Oliverovi dávat úplně všechno za vinu. Že má zlomené srdce, že venku začalo pršet, v restauraci byl vydýchaný vzduch a kuchař v kuchyni kradl zeleninu. Dokonce i hladomor v Africe. Najednou zaplál ohromným vztekem k muži, tedy spíše chlapci, kterému věnoval své srdce, a on i přes to, že to věděl, ho zmuchlal do kuličky a párkrát si s ním zakopal na bránu, než ho polil benzínem a zapálil.

Za nic z toho samozřejmě nemohl. Nikdo nemůže ovládat, do koho se zamiluje. Neexistuje žádná smrtelná bytost, která by uměla ovlivnit počasí. Natož aby dokázala něco takového.

„Nazdar Zee," pozdravil ho hluboký a chraplavý hlas, na který však Anděl nereagoval. Jen se víc stočil do klubíčka. Neměl na něj teď náladu. Chtěl být sám a utápět se v sebelítosti. A doufat, že by se mu po těch letech konečně podařilo umřít...

„Páni, to pískle tě donutilo uvažovat nad smrtí... To musí být vážný. Pojď se opít, dneska se mu nic zlého nestane." Vytáhl ho dotyčný tvor na nohy. Teprve až teď se mu podíval do očí a pokusil se nějak vzchopit. Zhluboka se párkrát nadechl a poté i vydechl. Setřel si slzy z tváří.

„Nečti mi myšlenky," zavrčel a vytrhl se z jeho sevření. Ještě jednou nabral pořádně vzduch do plic a podíval se směrem za tím blonďákem. „Ale máš pravdu. Dneska si už asi volno můžu vzít..." nakonec svolil a podíval se na kluka s tmavou pletí a krátkými kudrnatými vlasy.

„Si myslím. Pojď, nedávno jsem objevil jeden super podnik, který se ti rozhodně bude líbit," mrkl na něj a už ho vedl pryč.

Důvod, proč Zacha viděl, i když nikdo další ne, byl jednoduchý. Jeho nový společník, Taurus, totiž zase patřil k Ďáblům. Byl to démon, který nabádal ostatní ke špatnostem a snažil se je svést na špatnou stranu. Nebo... Takhle měla jeho práce vypadat. On spíš jen občas někoho donutil něco šlohnout. Víc se s lidmi přátelil, než aby se je snažil svést. Proto asi byli nejlepší přátelé. Ani jeden nedělal to, co by ho naplňovalo. I když je to občas i bavilo. Ale minimálně Anděl si přál, aby mohl vyřizovat papíry nebo se přesunout na Dušinky - oddělení, které by lidé nazvali jako porodní. Prostě živý tvor počal dítě a jejich úkolem bylo mu dát duši. Byla to chemie, kterou nenáviděl. A taky podobná jako práce u pásu. Ale nehrozilo, že by se zamiloval...

Nakonec spolu došli do jednoho podniku. A hned bylo Zachovi jasné, že teď nešlo o to se opít, jak kdyby to vůbec bylo možné, ale odvést myšlenky od bolesti. A to se mu líbilo snad ještě víc. Vytáhl si z kapsy cigaretu a zapálil si. Jen pro efekt. 

„Takže... Víš, co budeme dělat?" zeptal se Tau a otočil se na svého přítele. Díval se mu zpříma do očí, jelikož jeho hnědá kukadla byla ve stejné výši jako ta jeho.

„Buď budeme poltergeisti... Nebo se jim „omylem" připleteme do konverzace. Pak mě napadá ještě fantomas a jako poslední... Všechno dohromady?" zasmál se. Bylo jedno, na co se chystali. Smíchem bude umírat tak co tak a třeba se do něj ani nebude muset nutit. Možná zapomene na to, co teď Oliver dělá...

„Mix se mi líbí," mrkl na něj Ďábel. Pomalu se hned rozešel k jednomu stolu, kde naproti sobě seděl postarší pár. Hleděli si zamilovaně do očí a o něčem spolu tiše rozmlouvali. Zach ho ale zatáhl dál, jelikož nechtěl škodit jim. Ještě by jim to ublížilo a jejich konec přišel dřív, než by měl. Další doména toho nebýt smrtelný. Věděl, kdo kdy zemřel a mohl tomu zabránit. Nikdo další to nedokázal, jen Strážní Andělé... Což byl taky jediný důvod, proč ho stále trpěli. Těch jako on bylo málo.

„Tihle." Ukázal na dost hlasitou skupinku nějakých teenagerů. Nechal se zhmotnit a došel až přímo k nim. Další výhoda toho být jím, je jedno, kde se objeví. Lidé si pokaždé myslí, že tam byl celou dobu.

„Ahoj," flirtovně se usmál na jednu dost vyvinutou blondýnu, která jako kdyby Barbie z oka vypadla. Hnusila se mu, ale pro zábavu byla ideální. Musel zapomenout na jeho blonďáčka.

„Ahoj," zachichotala se a zčervenala ta nádhera. Ale kluk vedle se napjal a dost hnusně se na modrovlasého díval.

„Co chceš?" pronesl, odhadem asi přítel blondýny.

„Já? Jen se trochu pobavit, možná..." mrkl na dívku. Mezitím si Tau sedl, také již viditelný, vedle toho kluka. Všechny ostatní u stolu ignorovali. Nebyli teď důležití.

„No tak, zlato, přece se nebudeš na mého kamaráda zlobit." Pohladil ho černoch po tváři, zajel rukou až do jeho měděných vlasů a přiblížil se rty k těm jeho.

„Přesně tak, kočičko," zavrněl i Zach a posadil si bloncku na klín. Ještě chvilku a budou jim zobat z ruky. I když... Taurus k tomu nepotřeboval už nic, použil svoje čáry máry, jak jeho moc s oblibou Anděl nazýval. „A tvému příteli to ani nevadí, vidíš? Už si taky našel někoho jiného."

Díval se jí do očí a čekal, až mu propadane... A ona překvapivě brzy skutečně propadla, vůbec ho to ale nepřekvapovalo. Takže se ani necítil špatně za to, co dělali.

„Jsi roztomilá... Líbím se ti?" Přejel jí prstem přes spodní ret. Ona jen přikývla.

„Výborně. Málokdo by mi odolal," potěšeně se usmál. Ale hned na to ztuhl, jelikož si vzpomněl na někoho, kdo mu košem dal. Jediná osoba, kterou nefalšovaně miloval. Veškerá energie a nálada ho okamžitě opustila, chtěl jen zmizet. Vrátit se do své skořápky opuštěnosti. 

Odsunul holku stranou, vstal a odešel z té restaurace ven. Hned vytáhl cigarety a zapálil si. Tohle nešlo. Nedokázal zapomenout. Ani na chvilku...

-----

K tomuhle můžu jen říct... Pomalu se to rozjíždí. A hlavní zápletka skutečně není milostný trojúhelník. (◕ᴗ◕✿) I když ten rozjezd je poměrně dlouhý a já vlastně ani teď nemám nejmenší tušení, jestli jsem se už dostala alespoň přes začátek toho hlavního. (;;;・_・)